Do místnosti proniká prosklenou stěnou ranní sluníčko. „Tak děvčata, jdeme na to! Natáhneme nožku, levou, pravou – střídáme! Super! Všichni cvičíme! Ještě kousek výš! Chlapci – go on! To je ono. A teď míč – předáváme pěkně dokola!“
Pokyny terapeuta slyším z malé vedlejší místnosti. „Cvičíme tam vedle?“ Ano, cvičím. „Super!“ „Já neměla balón!“ Ozve se smutný hlas ze sousední místnosti. Je zaplněná babičkami a dědečky. Někdo na židli, jiný na vozíku, berle či chodítka jsou opřeny o zeď. Každý cvičí, respektive pohybuje se podle svých možností. „A teď si nahrávejte po zemi!“ Zpod šedivých vlasů leckde vykukují rozesmáté oči. „Kdy naposledy jsem si kopl/kopla do míče? A trefím se vůbec?“ Nohy se natahují k vytoužené přihrávce.
Rytmus je pomalý, čas i tak rychle ubíhá. Roztodivné nápady terapeuta vnášejí do tváří, na nichž se podepsala dlouhá desetiletí života, nový náboj a záblesky radosti. Nastává stěhování do jídelny. Někdo po svých, jiný za pomoci dalšího personálu, který přispěchal na pomoc. „Babi, červenou, nebo bílou?“ zní dotaz paní z kuchyně – neboli: šťávu, nebo vodu? „Dědo, aspoň trošku té polévky! No, výborně! Tak ještě jednu lžičku!“ Kolem jdoucí terapeut upraví bryndák a pokouší se v dědovi povzbudit chuť k jídlu. „Já nemám lžíci!!!“ ozve se vyděšený, ale rozhodný hlásek. „Ale babi, mějte strpení.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
