Okamžiky smutku jsou vepsané do písní Jana Boroše, který se po téměř sedmi letech vrací s druhou deskou svého projektu Čáry života. Novinka Sluníčko navazuje tam, kde předchozí – cenou kritiky Apollo oceněné – Stínítko skončilo. Pokud totiž debut nasáklý steskem a samotou vznikal po rozličných berlínských podnájmech, které Boroš vystřídal, když ještě hrával s kapelou Fiordmoss, Sluníčko už obsahuje písničky napsané po přestěhování do Prahy. Ovšem mnohé emoce tu jsou totožné.
Hned úvodní skladbu Zoufalci inspiroval obraz lidí v pražském metru, který je plný osamělosti a vyčerpanosti odpozorované z očí ranních cestujících do zaměstnání. „Zoufalci zoufalí očima po sobě v metru pátrají. Bojej se umřít sami, chtěli by, chtěli někoho u sebe mít. Ať se dívá, ať je u toho vidí,“ zpívá v táhlé mikrokresbě. Boroš je specialista na miniatury a námětem jeho písní jsou často jen drobné výjevy a děje, které se odehrávají na pozadí něčeho mnohem většího. Tím mohou být klimatické změny nebo otupující trh práce.
Čáry života pracují s lo-fi indie a folkovými postupy. Skladby vyrůstají z kytarového, ve dvou případech – konkrétně 2+1 a Nově příchozí – klavírního základu, který doplňuje kapela, často jen velmi střídmě, aby nic neupozadilo hlas a texty. A přestože si Boroš v pochmurných a deprimujících situacích libuje, nachází v nich zdroje, o čem psát, a nikdy nepropadá bezvýchodnosti. Smutek je pro něj vždy jen mezičas, nikoli konečný, nezvratný stav. Což nejlépe vyniká v závěrečné dvojici písní Děkuju a Sluníčko.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
