Elita národa, která skončila na skládce

Před Vánocemi vydaná dvousvazková kniha System Langhans, shrnující historii legendárního fotografického ateliéru vašeho pradědečka Jana Langhanse, obsahuje stovky unikátních fotografií našich významných osobností, které veřejnost většinou až doteď neměla šanci spatřit. Mě ale mezi těmi všemi snímky nejvíc zaujal váš civilní portrét od vašeho otce z roku 1962, na kterém jako šestiletá kráčíte rozkvetlým ovocným sadem. Jestli se totiž nemýlím, ta zahrada je poslední věcí, kterou vám komunisti sebrali.

Přesně tak to bylo a i pro mě je to takový symbolický obrázek. Do Nového Vestce u Staré Boleslavi, kde jsem vyrůstala, moji rodiče odešli po znárodnění. Dědeček Viktor Meisner, zeť Jana Langhanse, si ve Vestci v roce 1932 pořídil letní domek a u něj založil ovocný sad se stovkami stromů. Máma mezi nimi po znárodnění udělala záhony s jahodami a bramborami, jejichž prodejem nás pomáhala živit. Vyrostla jsem tam s bratrem a pro nás to bylo krásné dětství, být stále v přírodě, pro naše rodiče to ale byla velmi náročná doba. V Praze jim všechno sebrali, ztratili ze dne na den sociální status budovaný desítky let. A v roce 1958 jsme přišli i o zahradu. Předseda národního výboru, který byl plukovníkem StB, její polovinu rozparceloval na osmadvacet chat, které rozprodal mezi další příslušníky Státní bezpečnosti. Jednou jsem přišla ze školy domů a všude se válely hromady květů, protože stromy pokáceli v době květenství. Mámě z toho popraskala sklovina na zubech.

Co se stalo s druhou polovinou sadu?