Cvok, pacienti a popletený Ježíšek

Cvok mě lechtá svým kožíškem na čele. Vánoční dárek pro přítele. Prvně spal v pelíšku, následující noc se nějak vkradl do ložnice a usnul na křesle. Pak v nohách postele a teď se dotýká mé tváře. Přede, jako když nastartuješ kombajn. Přítel otráveně zamlaská. Rozesmálo mě to. „Tentokrát za to nemůžu já, ale Cvok!“

Je první pracovní den nového roku. Pod těžkou duchnou je teplíčko, venku moc ne. Tak se ještě chvilinku tisknu k teplému tělu vedle sebe, které zase pravidelně oddechuje, ale přesto mě paží obejme.

Dole v kuchyni jsou ještě jemné dozvuky tepla včerejšího večera. Ani nezapínám přijímač. Stejně je naladěné rádio Plus. „Ty snad potřebuješ ranní dávku pesimismu?“ říkám příteli. „Že nás Polsko ekonomicky předběhlo, že mír na Ukrajině je čistá utopie aj.“ „Ne, čekám na zprávu, že Putin skončil!“ Já normálně poslouchám Dvojku. Dalibor Gondík, přestože mi před dvaceti lety připadal jako demoverze usměvavé trapnosti, se stal mým ranním partnerem, je přirozený, baví, informuje a nezabírá koupelnu.