Chvála důchodu

Již čtvrtým rokem jsem starobní důchodce (hrozné slovo, daleko lépe zní senior rentiér). Tělesný i duševní stav mi ještě dovoluje chodit tři dny v týdnu na pár hodin do zaměstnání, a tak se moje dny dělí na pracovní a na volné. Dnes je pondělí, kdy jsem důchodce. Ač nemusím, vstávám v šest a první ranní kroky vedou do pekařství. Cesta tam a zpět trvá přes půl hodiny, ale vyplatí se, čerstvé rohlíky vypečené dozlatova chutnají báječně. Se ženou si u snídaně vyměníme informace o kvalitě spánku během uplynulé noci. Tentokrát musela v půl jedné užít jednu tabletu hypnotika, což se jí stává zhruba dvakrát týdně. Já jsem spal dobře, zdálo se mi hodně snů, ale žádný si nepamatuji. Zato jsem si ještě v posteli stihl poslechnout další kapitolu Toulek českou minulostí, tentokrát o Tomáši Baťovi.

Po snídani se na zahradě pouštím do úpravy zimostrázu. Dlouho jsme se s manželkou dohadovali o jeho razantní úpravě. Chtěl jsem ho zkrátit již dávno, ona se tomu bránila, až dnes, když skoro nemohla kvůli keři otevřít vrátka branky, svolila. Mezitím, kdy zimostráz razantně zastřihuji, žena vaří oběd, usedáme k němu už v jedenáct. Co jsme v penzi, neustále se zrychlujeme: když jdeme na autobus, stihneme ten předchozí, pořád na někoho či něco čekáme, protože jsme všude o čtvrt až půl hodiny dříve. 

Po kávě se začínám strojit do dlouhých cyklistických kalhot s dvojitou vycpávkou na hýžďových partiích a zateplené cyklistické bundy. Vyjíždím letos teprve podruhé a ze zkušenosti minulých sezon vím, že sedací část přestává bolet až po nějakých pěti stech kilometrech. Nasedám na horské kolo, sjíždím do Manušic a poté na cyklostezku Varhany, vybudovanou na bývalých železničních kolejích. Trasa stále stoupá, ale jen mírně, železnice měla přísná pravidla o maximálním sklonu. Už týden je jasno s nadprůměrnými teplotami vzhledem k tomu, že je teprve polovina března. Na loukách se povalují poslední zbytky sněhu, břízy se barví dofialova a ptáci se rozpomínají na své popěvky. Těším se, až se tráva zazelená a žlutě vykvetou pampelišky. Zatím luka působí poněkud šedivě. Blížím se k Novému Oldřichovu, nevnímám okolí a supím pořád do kopce. Přejíždím hlavní silnici, dostávám se k oploceným pastvinám, odkud na mě udiveně hledí stádo krav. Tuto partii mám asi nejradši, stoupání zvolňuje, dá se přehodit na těžší převody a k nejvyššímu bodu trasy je to již jen kousek. Bodem zlomu je čedičová Panská skála. Dnes tu nešplhají žádní návštěvníci, což je vzácná chvíle, v létě tu bývá víc turistů než čediče. Pokračuji úvozovou silnicí na Polevsko. Zastavuji u sjezdovky, kde vlek obsluhuje kolega důchodce a zdálky na mě volá:

„Že ten důchod není špatná věc?“