Turecko na scestí?

Všechny, kteří v posledním čase sledují dění v mezinárodní politice, musí potěšit, když se někde ve světě situace aspoň nezhoršuje. Tak jako se tomu v posledních dvou letech zdálo být v Turecku. Ano, obchází se tudy protiruské sankce a dál byli zavíráni vládě nepohodlní aktivisté, novináři a podnikatelé. Ale zároveň nedávný průlom v jednání s kurdskou PKK dává naději na ukončení čtyřicet let trvajícího občanského konfliktu a Turecko se stabilně profiluje jako důležitý spojenec Ukrajiny. Navíc prezident Recep Erdoğan uznal drtivou prohru v loňských komunálních volbách a do klíčových ekonomických pozic jmenoval pragmatické experty. Samé potěšitelné věci.

Nicméně úleva už je bohužel passé, od minulé středy můžeme Turecko přiřadit na seznam zemí, kde se odehrávají silně znepokojivé věci. Kvůli údajnému podezření z korupce a terorismu byl zatčen Ekrem İmamoğlu, nejpopulárnější politik v zemi, primátor dvacetimilionového Istanbulu a především první představitel opozice, který má opravdu šanci porazit déle než dvacet let vládnoucího Erdoğana. Tento týden jej sekulární středolevicová opozice chtěla jmenovat svým kandidátem do prezidentských voleb chystaných na rok 2028. „Můžeme říct, že Turecko se tímhle krokem posouvá od soutěživého autoritářství, kde sice volby nebyly férové, ale pořád byly svobodné (podobně jako třeba v Maďarsku), k diktatuře podobné ruskému režimu,“ popsala Respektu význam nynějšího zásahu proti hlavnímu politickému protivníkovi Lucie Tungul, odbornice na tureckou politiku. 

Je to další příklad toho, jak výhra Donalda Trumpa, který se netají obdivem k „silným mužům“, posiluje sebevědomí autoritářů. Například rwandský prezident Paul Kagame teď nepokrytě pomáhá milici M23 dobývat surovinově bohatá území sousedního Konga. Spoléhají na to, že světová veřejnost a politika teď mají jiné starosti. A že Evropa jejich země z různých důvodů potřebuje, a omezí se proto na trochu kritické rétoriky. 

V Turecku teď rozhodne jak síla protestů v tamních ulicích, tak i to, zda se soudci vzepřou politickému tlaku. Tuto odvahu by přímočaře měla podpořit i evropská diplomacie. Ano, Turecko je spojenec, bezpečnostní partner a dobré vztahy potřebujeme – zároveň však i Turecko potřebuje Evropu a dlouhodobý rozvoj mu nezajistí diktatura, ale svobodná politická soutěž.