Adorujeme práci ve zdravotnictví, a přesto je pro většinu lidí představa pobytu v nemocnici noční můrou. Jakkoli nebo právě proto, že zdravotnický systém pracuje s lidmi, tak působí nelidsky. A my jako pacienti trpně chápeme, že se na nás dívají jako na věc – a jsme nakonec vděčni, že nám vůbec věnují pozornost.
Co se týče lékařů a sester, přestože jsou jedni profesně nadřízeni druhým, ve vzájemné závislosti jsou si rovni – jedni bez druhých se neobejdou. Moc doktorů se ve vztahu k pacientům (i sestrám) projevuje mimo jiné tím, že „nemají čas“. A sestry zase „nic nevědí“. Odkazují vás na lékaře, ale ten je často „zrovna“ k nesehnání.
Zatímco lékař ordinuje léčbu, s pacientem se osobně setkává jen minimálně. Naproti tomu sestra je s pacientem v celodenním kontaktu, a často tak o něm ví v mnoha ohledech více, ovšem nemá vzdělání ani pravomoci, aby činila jakákoli rozhodnutí. Oddělení práce lékařů a sester se nejčastěji obhajuje nejvlivnějším argumentem dnešní doby – efektivitou. A přesto je dělení na ošetřovatelství a léčbu podobně absurdní jako redukce člověka na soubor nesouvisejících orgánových soustav, z nichž každá má svého specialistu.
O kolik humánnější by bylo prostředí vnímající pacienty jako celistvé bytosti, kde by rozdíl mezi ošetřujícím lékařem a sestrou nebyl tak propastný?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
