Tři kamarádi, jedna droga a smrt 

Do hospody Broadway kousek od centra Havířova se z ulice sestupuje po schodech. V pátek navečer na konci ledna přehlíží prázdnou hospodu s dýhovými stoly zpoza baru jen servírka, nápor hostů začne jako obvykle až kolem jedenácté večer a potrvá do čtyř pěti ráno, než hospoda na dvě hodiny zavře kvůli úklidu a předání služby. Známý havířovský nonstop s ranní přestávkou dostal svůj současný název teprve nedávno. Před dvěma lety a třemi měsíci, kdy se tu mezi šipkami, jukeboxem, kulečníkovým stolem a boxerským pytlem odehrálo osudové drama, které změnilo život několika lidem a jednomu ho vzalo, se ještě jmenoval U Lenina. Smrtelné a zamotané důsledky tehdejších událostí má dnes na stole i Ústavní soud. 

Nepij to

V předposlední říjnovou neděli roku 2021 kolem sedmé ranní po schodech z ulice sešlo do hospody šest lidí, kteří si U Lenina domluvili sraz. Dvaadvacetiletý student Dennis Kosmeľ přišel se třemi přáteli rovnou od autobusu, který ho domů do Havířova přivezl z ostravského festivalu elektronické hudby. Za chvíli za nimi dorazili jeho dvacetiletí kamarádi Daniel Obracaj a Sebastian Pašiak po noční šichtě v havířovském nočním klubu Prestige, kde pracovali jako vyhazovači. Daniel Obracaj, Sebastian Pašiak a Dennis Kosmeľ se dohodli, že by si dali extázi, nikdo u stolu ji však neměl. 

Když posléze k Leninovi přišel známý ostravský drogový dealer Jan Turoň s bohatou kriminální minulostí, tři mládence napadlo, že mu o extázi řeknou. Zeptali se překupníka, jestli ji nemá u sebe, a Turoň postavil na stůl před Dennise krabičku s tím, že je to něco jako extáze, ať si odsypou. 

Extáze se obvykle jí v tabletách, krabička ale byla plná krystalků a Dennis se zeptal dealera, zda to není pervitin. Pervitin nechtěli. „Ne. Je to polský speed,“ řekl jim Turoň. „Chceme to?“ ptal se kamarádů Dennis, ti odpověděli, že ano, a z variant „čára“, nebo „hrnek“ si zvolili nasypání do čaje. Dennis z krabičky odsypal do hrnku s čajem, dealer si pak krabičku zase vzal. „Odsypals toho hodně,“ řekl nespokojeně dealer a působilo to, že to říká kvůli ceně. „Možná mi ujela ruka,“ odpověděl Dennis.

Každý ze tří objednavatelů vytáhl z kapsy bankovku pro dealera. Dennis dal tisícovku, Sebastian s Danielem položili na stůl po pětistovce. Dennis si usrkl čaje a hrnek položil zhnuseně na stůl. „Fuj, je to strašně hořké, hnusné, to pít nebudu,“ řekl. Pak si vzal hrnek Daniel. „Je to hnus, to nebudu,“ řekl, když si lízl, a taky položil hrnek na stůl.

Sebastian po reakcích kamarádů ani neochutnal. Pár minut si všichni u stolu povídali a najednou Sebastian sáhl po hrnku. „Nepij to,“ varoval ho přes stůl Dennis. Než to dořekl, měl Sebastian čaj v sobě, hrnek do sebe překlopil na ex. „Jsi normální? Proč jsi to vypil celé? Bude ti blbě,“ přidali se i ostatní u stolu. „Jdi to vyblít,“ řekl dealer. Sebastian mávl rukou: „Jsem v pohodě,“ odpověděl. 

Za deset minut už nebyl. Protáčely se mu panenky, šilhal, špatně artikuloval. Tehdy se mládenci poprvé od dealera dozvěděli, že jim ve skutečnosti prodal pervitin. „Musíme zavolat záchranku,“ řekl Dennis. „Drž hubu. Jestli zavoláš záchranku, tak tě zabiju,“ zařval na něj dealer a několikrát opakoval, že nikomu nesmějí říct, že měli drogu od něj. Pak mládence u stolu uklidňoval: řekl jim, že už toho sám vypil i víc než teď Sebastian a že ví, jak na to. 

Šel s předávkovaným na záchod, vzal ho na vzduch, mačkal mu do pusy šťávu z citronů a lil do něj mléko. Nepomáhalo to. „Tohle už dál nejde, volám záchranku,“ řekl Dennis a zavolal ji. Dealer před jejím příjezdem zmizel. K sanitce šel Sebastian po svých, opíral se o Dennise. Dennis se šel vyspat k jednomu z kamarádů, s nimiž byl na elektro party v Ostravě, Daniel Obracaj zamířil do bytu k dealeru Turoňovi a jeho přítelkyni. Sebastianovi v 15.50 v havířovské nemocnici selhalo srdce a zemřel.

Jen půlka

Noční klub Prestige je od hospody Broadway šest minut chůze po Dlouhé třídě, široké ulici, která vede jako páteř celým Havířovem. Daniel Obracaj tu stále pracuje, v lednovou sobotu krátce po otevření v osm večer tu zatím není a barmanka říká, že dnes ani nebude. Když se pak dozví, proč jejího kamaráda hledá novinářská návštěva, mávne rukou v gestu beznaděje: „Pořád se ze Sebíkovy smrti nevzpamatoval. Byli jako dvojčata, pořád spolu. Ani já se ho na to neptám, abych tu bolest neposilovala,“ říká.

O týden později setkání vyjde, Daniel e-mailem souhlasí s návštěvou. „Myslím na Sebíka denně. Byl i u nás doma jako člen rodiny. Když měl tátu ve vězení a žil se strejdou, chodil k nám často,“ vypráví s odmlkami. „Bude mi chybět celý život, to vím. Je mě bez něj jen půl.“ 

Matka Sebastianovi zemřela už v dětství. V době říjnového setkání v baru U Lenina byl dvacetiletý mládenec zrovna v méně veselé fázi svého života. Měl trable s přítelkyní, zemřel mu pes a vyhodili ho z práce v řetězci s nábytkem. Tehdy ráno měl z celé trojice u barového stolku s drogami největší zkušenost. I proto se mezi účastníky tehdejší tragédie, když přemýšleli, proč tenhle ostřílený člověk tak prudce a nečekaně vypil celý hrnek s drogou pro tři lidi, ujímala myšlenka, že to mohl být akt sebedestrukce. 

„Ale tak to podle mě nebylo. A nikdo jsme nevěděli, že to je perník, to bychom si nikdy nedali. Nikdo to nebral tak, že se z toho dá umřít, ani Sebík ne,“ říká Daniel. „Ale sám nechápu, proč to tak najednou vypil a celé. On byl takový hecař, vypil třeba dvacet panáků, jako hec. Tak možná to tak myslel, jako že se hecne.“ Daniel na sedačce vypráví, že on i Sebastian před příchodem do baru U Lenina vypili v nočním klubu každý sedm nebo osm panáků whisky. To, že podle pitvy Sebastiana zabila směs drog, že šlo o „kombinovanou intoxikaci pervitinem, kokainem, extází a alkoholem“, si vysvětluje tím, že jim dealer Turoň patrně u Lenina neprodal jen pervitin, ale mix drog.

Co v ampuli přesně bylo, se nikdy přesně nezjistilo, policii se ji u dealera nepodařilo zajistit a soud učinil ze znaleckých posudků závěr, že šlo o „minimálně pervitin“. Sebastian ale říkal v osudné ráno pár lidem v hospodě U Lenina, že už si předtím v noci s Danielem „něco dali“. Ten to ale popírá. Den po Sebastianově smrti odvezla policie Daniela na odběr krve do havířovské nemocnice. Porovnat krev dvou lidí, kteří spolu strávili celou noc, a vyčíst z toho, jaké látky už si Sebastian mohl donést v těle k Leninovi, se nakonec nepovedlo. Danielova krev se na policii ztratila, do laboratoře už ji policisté podle dokumentů neposlali a není známo, proč a jak se to stalo.

„Není zřejmé, jakým způsobem bylo s krví naloženo, toto se nepodařilo zpětně dohledat,“ vysvětlil soudu v úředním záznamu rok po Sebastianově smrti vrchní policejní komisař Petr Keka. Daniel v nočním klubu vypráví, že před Sebastianovou smrtí pil alkohol a občas si dal extázi a kokain. Kamarádova smrt ho změnila. „Od té chvíle už jsem se nikdy nedotkl ani alkoholu, ani drogy. Nepřipil jsem si ani na oslavách mamčiných narozenin. Už nikdy v životě se toho nedotknu, to vím jistě,“ říká. Žije zdravě, začal víc trénovat – věnuje se bojovému sportu MMA, kterému se věnoval i Sebastian a dealer Turoň. 

Turoně jako zdroj a prodejce drogy označili policii všichni od stolu v baru U Lenina – kromě Daniela a Dennise i trojice dalších přítomných kamarádů. Soud pak poslal dealera za to, že „neoprávněně prodal psychotropní látku a způsobil uvedeným činem smrt“, na třináct let do věznice se zvýšenou ostrahou. Trest si odpykává na Mírově. Největší záhadou celého příběhu však pro řadu lidí je, že spolu s ním tam sedí i třetí účastník nepovedeného čajového dýchánku Dennis Kosmeľ. Soud ho poslal na deset let do věznice se zvýšenou ostrahou za to, že „jinému jinak opatřil psychotropní látku a způsobil uvedeným činem smrt“. 

„To absolutně nechápu,“ kroutí Daniel hlavou nad tím, za co byl Dennis odsouzen: že to byla právě jeho ruka, která společně objednanou drogu nasypala pro všechny tři do hrnku s čajem. „Když přišel Turoň k Leninovi, řekli jsme si společně všichni tři, že se ho zkusíme zeptat, jestli nemá extázi. Všichni tři jsme za to, co nám dal, zaplatili. Ano, Dennis to pak pro všechny odsypal, ale jak jinak to udělat, než že odsypává jen jeden? Kdyby to neudělal on, nasypal bych to do hrnku já nebo Sebastian, proto jsme to koupili, abychom to požili,“ říká Daniel. „S rukou na srdci můžu říct, že to Sebík chtěl, že se vším souhlasil, slyšel i hovor o tom, že toho do čaje padlo hodně, a pak ten náš čaj vypil vědomě,“ říká Daniel. „To jsme pak měli být potrestaní všichni.“

Spolu na dvorku

Dennise Kosmeľa přivádí do návštěvní místnosti na Mírově vězeňská stráž. Útlý mládenec vypadá stejně jako na fotkách, které jsou v havířovském bytě jeho maminky na lednici a na zdech, jen má po vězeňsku nakrátko ostříhané vlasy. Dennis po prvním ročníku odešel z gymnázia, vyučil se, v osmnácti odletěl s bratrem do Kalifornie za prací. „Po dvou letech manuální práce v Americe mi došlo, že si chci udělat vysokou,“ líčí Dennis u návštěvního stolku. „Studoval jsem proto dvouletou nástavbu v Ostravě, abych si dodělal maturitu. Chystal jsem se na studium na vysoké báňské, kde se dá studovat i v angličtině,“ popisuje plány, které vzala voda.

Střední škola služeb a podnikání sice napsala Dennisovi po zatčení dobrozdání, že je v nástavbě premiant s průměrem 1,0 bez absencí, ať ho nechají udělat maturitu, ale nepomohlo to. „Chtěl jsem si po odsouzení udělat maturitu z Mírova, ale ve stupni zvýšené ostrahy, kam jsem soudem zařazen, mohou vězni studovat jen obor bez maturity,“ říká Dennis. Radost mu ve vězení dělá to, že může pracovat, byl zařazen do vězeňské dřevařské dílny, teď vyrábějí lavice k soudům. „Má to i tu výhodu, že se můžu každý den po práci pořádně vysprchovat, na cele to jde jen dvakrát týdně na čtyři a půl minuty. Člověk v té sprše na chvíli zapomene na to zlé,“ usmívá se trochu Dennis.

„Jsem ve vězení a není to spravedlivé. Ta droga byla nás všech tří, moje ruka vzala tu krabičku a odsypala z ní do čaje po domluvě, bylo to za souhlasu ostatních. A Turoň nám prodal něco jiného, než řekl,“ vyjmenovává Dennis. „Ale to nejhorší, co se stalo, je smrt Sebastiana. Je mi to moc líto.“ Chvilku se odmlčí. „Ale jsem na něj i naštvaný, že to udělal. Proč jen to celé vypil, když to bylo pro tři?“ 

Z návštěvy půjde Dennis do společné cely pro čtyřiadvacet vězňů. Odpoledne mají vycházky na dvoře, na ty ale Dennis nechodí. Jsou společné i pro jiné oddíly, nejen pro ten jeho s prvotrestanci, a mohl by potkat Turoně nebo vězně, které proti němu nabádá. Už jednou se po něm jeden vězeň kvůli tomu, že je „práskač“, ohnal, pokřikovali na něj výhrůžky.

„Už v antonu, když nás vezli na Mírov, Turoň vykřikoval, že zabije mě i mou rodinu. A na plácku se venku hraje fotbal, jsou u toho emočně vypjaté situace, raději tam nechci být. Všem říká, že je tady kvůli mně.“ Dennis už si na výhrůžky stěžoval vězeňským preventistům, ti s Turoněm promluvili a od té chvíle má už prý Dennis ve věznici klid. 

Místo chození ven si v cele čte, teď zrovna gramatiku současné angličtiny a knihu o zdravé výživě. Dřív chodil i do vězeňského kroužku angličtiny, to aby si aspoň s někým v té řeči promluvil, ale už toho nechal. „Raději už teď místo toho s klukama z cely cvičím,“ usměje se na odchodu z návštěvní místnosti Dennis.

Opatřil, co už měli

Chvilku měl Dennis naději, že bude osvobozen. Po několika soudních jednáních ho soudce Krajského soudu v Ostravě s ohledem na průběh dokazování propustil z vazby. Dospěl ve shodě s Dennisovou obhajobou k závěru, že když Dennis nasypal drogu do čaje se souhlasem všech tří jejích kupců, spěje dokazování k tomu, že jde o pořízení pro vlastní potřebu, a ne o trestný čin, a není tedy možné ho ve vazbě dál držet. Aby se podle soudce naplnilo tvrzení obžaloby, že drogu „jinému jinak poskytl“, musel by Dennis látku koupit pouze sám za sebe a až poté ji dát dalším lidem. A tak to nebylo.

Dennis se chystal z vazby, jeho rodina slavila, zdálo se, že u krajského soudu vše spěje ke zproštění. Situaci ale zvrátil nadřízený Vrchní soud v Olomouci: po prostudování spisu dospěl k jinému právnímu posouzení a propuštění z vazby zarazil. Podle vazebního rozhodnutí vrchního soudu Dennis nasypáním krystalků do hrnku drogu ostatním kamarádům „jinak opatřil“ – a to jsou dvě slova ze zákona, jejichž naplnění paragrafy vykládají jako trestné. 

A přesně tak později podle návodu vrchního soudu rozhodl i ostravský krajský soud v hlavním líčení: Dennis je vinen, protože v množství podle svého uvážení vsypal krystalky do čaje, ze kterého se napil, a poté hrnek přenechal dalším u stolu, čímž jim drogu „jinak opatřil“. Otočku v názoru krajský soud vysvětlil tím, že „reflektoval závěr vrchního soudu shledávající původní právní názor zjevně mylným a nesprávným“.

Dennisův obhájce Martin Grobelný argumentoval u soudů mimo jiné tím, že není jedno, že Turoň prodal místo lehké drogy mládencům pervitin, soudy však došly k názoru, že to jedno je, protože každá droga je špatná a může vést ke smrti. A teď v ústavní stížnosti, kterou jeho klient proti rozhodnutí čerstvě podal, napadá, že Dennisovi soudní řízení nezajistilo právo na spravedlivý proces.

Má za to, že bylo porušeno jeho právo na dvouinstanční řízení, tedy právo na to, aby rozsudek prošel v odvolání přezkumem nadřízeného soudu. Na vrchním soudu Dennisovo odvolání řešil stejný senát, který u vazby vzkázal „dolů“, že se soud v posuzování Dennisovy neviny mýlil. „Tito tři soudci už svůj právní názor vyjádřili a nemohou rozhodovat v odvolacím řízení nestranně. Nebyl tam tedy žádný přezkum,“ říká advokát Martin Grobelný.

Zeptat se soudce Krajského soudu v Ostravě Romana Pokorného na to, jak dnes přemýšlí o své změně názoru na Dennisovu nevinu, nelze. „Pan soudce se s vámi nesetká a nebude odpovídat ani e-mailem, vše napsal do odůvodnění rozhodnutí,“ vyřizuje tiskový mluvčí soudu. 

Předseda senátu vrchního soudu Vladislav Šlapák je ochoten odpovědět e-mailem. K možnému narušení dvouinstančnosti řízení odkazuje na fakt, že Dennis s námitkou proti podjatosti konkrétního senátu vrchního soudu neuspěl u Nejvyššího soudu. A upozorňuje na to, že Dennisovo dovolání proti desetiletému trestu už Nejvyšší soud také odmítl. 

Znamená to celé tedy, že by měl odteď každý člověk v Česku vědět, že pokud se s dalšími lidmi dohodne na pořízení drogy, společně za ni zaplatí a všichni souhlasně přihlížejí přípravě, bude potrestán ten, jehož ruka společně zakoupenou látku i za ostatní ubalila, rozpustila v tekutině nebo z ní udělala kreditkou „lajnu“? Protože nikdy nesype, nebalí a nerozpouští víc lidí než jeden ze skupiny.

Soudce Šlapák píše, že každý člověk, který si opatří drogu a nějak s ní nakládá, vědomě riskuje, že může droga jinému člověku po aplikaci ublížit. „Vždy bude pro rozhodnutí ve věci důležité zjištění, jakým způsobem se ta či ona konkrétní osoba podílela na jednání, které bylo relevantní pro vznik škodlivého následku,“ píše a dodává ještě jednu věc: „Každý jedinec by si měl proto rovněž uvědomit, že zákonodárce v takových případech stanovil drakonické trestní sazby, v rámci nichž jsou soudy při svém rozhodování oprávněny ukládat pachatelům i odpovídající tresty odnětí svobody.“