Všichni společně proti mladým lidem?

Je tu zajímavý rozpor. Pokud bychom měli říct, která věková skupina se v Česku nejloajálněji hlásí k demokratickému vývoji, jsou to mladí lidé. Například podle výzkumu CVVM si až 66 procent dotázaných ve věku 15 až 19 let myslí, že dnešní poměry jsou lepší než před rokem 1989. Ve věku 20 až 29 je to 53 procent, tedy stále dost, ale lidí starších 65 let si to myslí už jen třetina. Pokud bychom se však podívali na to, jak se zdejší politika zaměřuje na mladé lidi, museli bychom dojít k závěru, že na ně zapomíná. 

Kdo čekal, že vláda Petra Fialy, která uspěla ve volbách díky mobilizaci mladých lidí, se zaměří třeba na podporu vzdělávání či bydlení, byl zklamán. Ekonom Jan Adamec nedávno v Hospodářských novinách napsal: „Dnešní dvacátníci a třicátníci žijí v relativní chudobě a jejich situace se zhoršuje. Generační propast dosáhla pro společnost neúnosného vrcholu. Jedna generace dala vzhledem ke svým příjmům za bydlení zanedbatelnou výši příjmů (někteří jej dostali prakticky zadarmo), přičemž další generace je nucena odevzdat za své bydlení prakticky celý svůj životní příjem a doufat, že zdědí něco po předcích.“  

Je to trochu rychlá zkratka, nicméně vystihuje poměrně přesně, co lze slyšet od mladých lidí. Situace kolem bydlení se dlouhodobě nemění, a když se téma otevře, často začnou padat doporučení, že si mají mladí lidé vydělat víc. Ale kdyby to bylo tak snadné, situace by se dávno změnila. Otázka pak zní, proč se téma bydlení nestává jednou z priorit? Jak to, že dlouhodobé „volání o pomoc“ není slyšet v politických kruzích?