Neviděli jste naši dceru? 

21. prosinec 2023

...

Předvánoční den, poslední den v práci, od zítřka můžeme slavit Vánoce. Z domova se všichni rozcházíme za svými povinnostmi. Terezka s sebou do školy nese krabičku s cukrovím.

15.05. Čtu na Messengeru zprávu, kterou poslala ve 12.35: Napíšeš mi recept na marcipánové pacičky?

Usměju se. Někomu ze třídy chutnalo cukroví.

15.10. Automaticky se podívám do mobilu na internet. V hlavních zprávách se objevil titulek: Na filozofické fakultě se střílí.

Trhnu sebou. Terezka studuje na filozofické fakultě. 

Jdu za manželem do pracovny. 

„Na filozofické fakultě se střílí,“ říkám.

„Cože?“ vytrhnu ho z práce. „To nic neznamená, Terezka je určitě v pořádku,“ říká automaticky. „Zkoušelas jí volat?“

„Ne, zavolám jí.“

15.33. Volám, nezvedá telefon.

15.34. Píšu SMS: Jsi v pořádku? Teri, ozvi se! Prosím.

15.38. Píšu další SMS: Teri, kde jsi.

„Neozývá se,“ říkám.  

„To ještě nic neznamená,“ uklidňuje mě manžel.

I on si na počítači otevře zpravodajství. Zprávy o střelbě na filozofické fakultě přibývají jedna za druhou. Vidíme studenty sedící na ochozech, záběry střelce…  Je to nereálné. Podobné události jsme viděli ve zpravodajství kolikrát, z jiných zemí. Netýkají se nás, ten mechanismus vnímání zpravodajství je v nás i teď. Zprávy zaplavující internet jsou stále neskutečné, jako by se odehrávaly v jiné realitě.

Přichází syn.

„Na filozofické fakultě se střílí. Je tam Terezka,“ říkám.

„No, ty vole.“

Na mobilu mi začínají naskakovat zprávy v pracovní WhatsApp skupině.

15.44. VCH: Ahoj, nedobrá zpráva. Na filozofické fakultě se střílí. Jsou prý mrtví.

15.45. VCH: Syn tam jel se sanitkou. Je to pravda.

Napadá mě, že jsem měla od půl sedmé večer vést na Vysoké škole kreativní komunikace seminář Kultury mluveného projevu. Ještě si myslím, že tam pojedu, až se Terezka ozve. Znovu se zadívám na zpravodajství. Volám tajemníkovi Literární akademie, že mám dceru na filozofické fakultě, nemohu odučit dnešní seminář. Telefonuji manažerce pro studijní záležitosti, prosím ji, ať dá vědět studentům, že nemohu do školy přijet, už brečím.

WhatsApp, pracovní skupina.

16.00. PK: Koukám na ČT24, je to šílený.

16.00. VCH: Syn stojí se sanitkou na mostě.

16.00. JÁ: Mám tam dcerku. Modlete se, ať to dá. Nemáme od ní zprávy.

Chat zaplavují zprávy: Držím palce. Bože, to je šílený! Dej vědět.

16.03. VH: Už píší, že střelec byl eliminován.

Zvedá se mi žaludek.

16.08. JU: Dori, ke komu se uvnitř dostaly zprávy, plní pokyny – ztlumit telefony, nevolat, zhasnout.

Ano, ano, přesvědčuji se. Nemůže telefonovat, nemůže se s námi spojit. Představuji si, že je někde s ostatními studenty, bojí se, ale je v pořádku. 

Ve zpravodajství vidíme záběry, ve kterých jdou evakuovaní studenti od budovy filozofické fakulty, jeden za druhým, ruce položené na ramenou toho, který jde před nimi.

„Je tam, je tam…  vidíte, Terezka, vypadá jako Terezka, určitě je to Terezka,“ zahlédli jsme v řadě dívku v dlouhém kabátě s dlouhými vlasy, hlavu skloněnou.

„Je to ona, určitě je to ona.“

Postava, kterou sledujeme, zašla za policistu.

„Stoupl si tam, nevidím na ni…“ 

Vracíme záběr, zastavujeme ho. 

„Je to ona, určitě je to ona,“ ubezpečujeme se. 

„Je menší než student před ní,“ svěsíme ramena. „Není to ona, Terezka by byla vyšší.“

Pocit, že ji evakuovali s ostatními studenty, v nás ale zůstává.

16.30. Titulek ve zpravodajství: „Na místě dnešní střelby na filozofické fakultě je několik mrtvých a desítky zraněných. Zranění jsou závažná, střední i lehká…“

Nemáme Terezku, nevíme, kde je.

„Co budeme dělat? Co můžeme dělat?“

„Do centra jet nemůžeme, nepustí nás tam,“ říká můj muž. 

Pohybujeme se po bytě, automaticky. Střídavě sledujeme zpravodajství, střídavě se podporujeme, že se Terezka ozve. 

17.12. Volám 158.

„Máme na filozofické fakultě dceru, nic o ní nevíme. Co máme dělat?“

„Nechte nám na vás kontakt, my se vám ozveme.“

WhatsApp, pracovní skupina.

17.31. JÁ: Ještě o ní nic nevíme.

17.34. LE: Určitě bude v pořádku!

17.36. JU: Většina utíkala bez věcí, nemusí mít u sebe telefon. V Rudolfinu jich je spousta, kteří se zatím nemají jak spojit s rodinou.

17.49 JU: Možná bych zkusila zavolat galerii v Rudolfinu. Její ředitel je tam, mají tam prý stovky lidí.  Ale to bych zkusila já, není to žádná oficiální rada.

17.52. Telefonuji do Rudolfina.

„Tady je jen kancelář, studenti jsou v jiné části. My tam nemůžeme.“

„Nedáte mi, prosím, kontakt?“

„Tam se teď nedovoláte.“

Co máme dělat? Co máme dělat? Jsou tam i ranění. Budu volat do nemocnic, třeba ji najdu. 

18.03. Všeobecná fakultní nemocnice.

„Jaké že jste říkala jméno? Ne, nikoho takového jsme nepřijali.“

18.06. Nemocnice Na Františku.

„Jak se jmenuje? Ne, nikdo takového jména tady není. “ 

18.07. Fakultní nemocnice Bulovka. 

„A kdy se narodila? Ne, nikoho s tímto jménem a datem narození jsme nepřijali. “ 

18.12. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

„Znáte rodné číslo?“ … „Ne, nikdo s tímto rodným číslem tu není.“ 

Co budeme dělat?

Co budeme, proboha, dělat?

„Do centra nás nepustí, tam jet nemá cenu.“

„Musíme ale vyjet, někam musíme jet. Nemůžeme jen tak sedět.“

„Volal Terezčin přítel. Je ve městě. Do sídla kriminální policie v Kongresové vozí na výslech studenty. Pojedeme tam, třeba se něco dozvíme.“

Vyjíždíme. 

Volá mi blízká kamarádka Ála.

„Tak co?“

„Nemáme ji. Bojím se.“

„Věř mi, přežila to, Terezka žije, já to vím,“ mluví na mě pomalu, hlasitě a důrazně. „Vůbec nepochybuj! Terezka žije, ona žije. Jsem o tom přesvědčená.“ Slova jako by mi vtloukala do hlavy, jedno za druhým. Slova jsou jako mantra. „Žije, ona žije, věř mi, je to tak, vůbec o tom nepochybuj.“

Když zavěsím, slova mi v hlavě stále znějí. Pane Bože, Pane Bože, prosím! Pane Bože, Pane Bože, prosím! mechanicky šeptám. Zavírám oči.

Parkujeme na parkovišti před vysokými smetanově zbarvenými paneláky Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. Vystoupáme po širokých betonových schodech, prosklenými dveřmi vcházíme do haly, jdeme k recepci. 

„Dobrý den, přišli jsme se zeptat. Máme dceru na filozofické fakultě, nemůžeme ji najít.“

Muž za pultem přikývne, zvedá telefon, chvíli mluví.

„Počkejte chvíli, přijde za vámi vyšetřovatel,“ řekne, když položí sluchátko.

Čekáme. Po chvíli přichází pevným krokem urostlý policista s plnovousem.

„Nemáme dceru, byla na filozofické fakultě,“ říká můj muž.

„Já… já mám, asi mám rozvrh Terezky.“ Hledám v mobilu. „Ano, ano… mám. Byla v místnosti, je tu napsáno P423.“

Kriminalista se na mě dívá, přikývne. Má přímý klidný pohled… až zpětně si vybavuji, že někde hluboko v očích, za nimi, v nejzazším koutku duše jsem zacítila jemné zachvění…  Navenek se chová profesionálně, nedává na sobě nic znát.

„Podívám se do seznamů,“ slibuje klidným hlasem. 

Čekáme.

Po chvíli se vrací.

„Ne, v žádných seznamech není, ale seznamy se stále aktualizují,“ říká klidně.

Díváme se na něj s očekáváním. „Dám vám své telefonní číslo... na to mi můžete zavolat.“

Unaveně si sedáme na sedačky v hale. Nechceme nikam jít. Nemáme kam jít. Nemůžeme sedět doma a čekat. Zůstáváme.

Je tu automat na kávu, toalety.

Na vedlejší sedačce sedí tři záchranáři v červenožlutých kombinézách, vedle sebe velkou brašnu s vybavením.

Přichází Terezčin přítel. Přisedá si k nám.

„Budeme tu čekat, třeba se něco dozvíme,“ říkám.

Vchodovými dveřmi stále někdo vchází a vychází... Fixuji dveře pohledem, čekám, že tudy přijde… Terezka.

Na sedačkách naproti nám sedí muž, dívá se na nás.

„Jste také rodič?“

„Ne, já jsem novinář,“ řekne prostě. Na nic se neptá.

Ve zpravodajství vyjde navečer prostá nekonkrétní zpráva o rodičích, kteří nemají zprávu o své dceři, přišli se zeptat a kriminalista jim řekl, že jejich dcera v seznamech uvedená není.

WhatsApp, pracovní skupina.

19.03. KL: Už máš o dceři zprávu? Teď to sledujeme s manželem ve zprávách, myslím na tebe… je to hrůza!

19.04. JÁ: Nemáme žádné zprávy. Je to strašné.

19:05. PK: Myslím na vás!

Chat zaplavují podporující zprávy.

19.18. LB: Prosím, dej nám zprávu.

19.21. JÁ: Ano, dám zprávu, až budeme něco vědět. Terezka byla v tom 4. patře. Nevíme zatím nic.

19.22. LB: Modlím se za vás.

19.37. LB: Moje dcera ví o lidech, kteří jsou v Rudolfinu a nemůžou dát zprávu.

Sedíme v sedačkách, telefonujeme, odpovídáme přátelům na dotazy, mluvíme po telefonu s babičkami, které paralyzovány sledují zpravodajství na obrazovkách televizorů. 

Sedíme a ubezpečujeme se, že Terezku najdeme. Nevíme, kde. Ale někde ji najdeme, musíme ji najít.

Čas je prázdný. Není se čeho chytit, jen doufat, věřit.

Pane Bože, prosím, Pane Bože prosím. Zavírám oči.

Záchranáři i novinář dávno odešli, v hale jsme zůstali sami.

22.00. Přišla za námi tisková mluvčí.

„Všichni, kteří byli v Rudolfinu, už jsou doma. Jeďte domů,“ říká.

Dívám se na ni a v hlavě se mi myšlenky srovnaly do neúprosné rovnice. Pokud jsou všichni studenti z Rudolfina doma, je čtrnáct mrtvých – Kolik studentů mohlo být ve třídě? Dvacet dva? –, zbývají dvě možnosti, je to jedna ku jedné, že Terezka je v nemocnici, nebo není. Terezka žije, nebo ne. Pane Bože, prosím, ať je v nemocnici. Pane Bože, prosím, ať je Terezka v nemocnici. Pane Bože, prosím, ať je Terezka v nemocnici.

Manžel telefonuje kriminalistovi.

„Za vámi nepřišla tisková mluvčí?“ slyším z telefonu.

„Ano, přišla. Chtěl jsem se ještě zeptat přímo vás.“

Když zavěsí telefon, řekne: „Máme jet domů, zavolají ráno.“

Vycházíme z haly, jdeme po schodech, na parkoviště. Paralyzovaní nasedáme do auta. Vyjíždíme.

WhatsApp, pracovní skupina.

21.56. JÁ: Z Rudolfina je pustili, ale Terku nemáme.

22.02. JÁ: Prosím, modlete se.

22.03. JU: Dori, nic jiného neděláme.

22.15. JU: Na interním seznamu studentů, které jejich kamarádi na FF postrádají, je hned na prvním místě.

22.15. JÁ: Pošli odkaz.

Dostávám odkaz na Instagram Studentská Hybernská. Sledujeme ho od chvíle, kdy za námi přišel Terezčin přítel. Studenti rychle sestavili seznam studentů, které hledají, informace doplňují. Kdo co ví, kdo koho viděl. Zprávy jsou nezaručené, aktualizují je po půl hodině. Terezka je mezi hledanými.

WhatsApp, pracovní skupina.

22.19. LB: Ještě to nemusí nic znamenat. Pořád to může být jen velký zmatek.

22.21. LE: Přesně. Všechno je ve strašném zmatku. Modleme se, musíme doufat. Věřím, že bude Terezka v pořádku.

Jedeme nočním městem.

„Co když někde bloudí,“ řekne Terezčin přítel.

„Proč?“

„Je v šoku, z toho, co se stalo. Někde teď bloudí.“ 

„Ano, ano, třeba ji pustili z Rudolfina a ona někde bloudí,“ chytáme se naděje. 

„Nemá peníze, nemá mobil, nemohla by jet autobusem, třeba jde pěšky.“

Jedeme po trase autobusu, kterým z Bořislavky jezdívá domů. V každé zatáčce věříme, že uvidíme postavu s dlouhými vlasy v dlouhém kabátku. Je tma, reflektory světel osvětlují silnici a krajnici.

„Možná už došla domů.“ 

Možná.

Věříme. 

Doma Terezka není.

Padáme unaveně do sedačky v obývacím pokoji.

V chatu na WhatsAppu je záplava povzbuzujících zpráv, nápadů a návrhů…

22.32. TH: Ještě mě napadlo, co zavolat do nemocnice, může tam být i jako doprovod někoho.

23.06. VCH: Mluvila jsem s ředitelem záchranné služby. Bohužel nemá teď možnost se dostat do seznamů. Doporučil obvolat informace všech nemocnic. A říkal, že je pořád zmatek, že může být úplně v pořádku nebo jen lehce zraněná, ale že řeší akutní případy. 

23.25. VCH: Zkoušejte všechny nemocnice. Rozváželi je všude.

23.25. VH: Ve Vinohradský jsou taky. Psal mi bratranec, že mluvil s kamarádem, lékařem z Vinohrad, a mají jich tam teď několik na operaci.

23.29. VCH: Syn radí: Na Františku a Karlák jsou nejblíž a jsou to prý spádové nemocnice. Tam vozili jako první.

23.30. JÁ: Nikdo nechce nic říct. Asi sedneme do auta a budeme ty nemocnice objíždět.

23.37. VCH: Bratranec se teď snaží spojit s tím kamarádem lékařem z Vinohrad, jestli tam Terezku nemají. Zatím mu to nebere, ale ještě mu psal. Dá mi vědět. Držte se.

23.38. TH: Tak máma říkala, že nic neříkají, ale kdybys jela do Motola a nic ti neřekli, tak tam za tebou ráda přijede a zkusí ti pomoct jednat z pozice zaměstnance. Jinak zkusí víc taky ráno.

23.55. VH: Bratranec zná ještě doktorku z Bulovky. Oběma jim poslal fotky Terezky a prosbu... Snad něco zjistíme.

Díváme se na sebe, já, muž, syn a přítel Terezky.

„Na chvíli půjdeme spát a pak budeme pokračovat,“ navrhuje muž.

„Ne, rozhodně spát nepůjdeme. Prostě vezmeme fotografii a budeme jezdit po nemocnicích tak dlouho, dokud ji nenajdeme,“ zvedám se.

Jdu do pokojíku dcery, beru fotografii v rámečku, na které je vyfocená s nejlepší kamarádkou. Nevadí, že jsou na fotografii dvě dívky, důležité je, že na fotografii máme dceru. 

Znovu sedáme do auta, vyjíždíme. Já, muž, přítel. Syn pro jistotu zůstává doma. 

„Pojedeme trasu vojenská nemocnice, ta je od nás nejblíž, pak Motol a dál…“ navrhuje unaveně muž. Dostali jsme nabídku, že by nás přátelé do nemocnic odvezli, jsme ve stresu, manžel ale chce řídit sám.

0.35. Dívám se na Instagram Studentská Hybernská. Právě aktualizovali seznam.

„Terezka je v nemocnici, píšou, že Terezka je v nemocnici. Je to neověřená zpráva, ale třeba to tak je.“

Terezčin přítel sedí na zadní sedačce a dívá se do mobilu. „Kamarádka dostala od záchranářů informaci, že ve vinohradské nemocnici jsou tři neztotožněné dívky a jedna odpovídá popisu Terezky,“ řekne vzápětí.

„Nejdříve pojedeme do vojenské, pak do Motola, máme to po trase…“  říká pomalu můj muž.

„Pojeďme nejdříve na ty Vinohrady,“ navrhuje přítel.

„Co myslíš ty?“ zeptá se mě muž.

„Já bych taky jela na Vinohrady, když máme indicii. Pak můžeme objíždět další nemocnice.“ 

Přijeli jsme do areálu vinohradské nemocnice, parkujeme. Jdeme na JIP. Zvoníme, vyšla sestra. Ptáme se, zda tam mají zraněné ze střelby na filozofické fakultě. Sestra přikyvuje. Ukazujeme jí fotografii.

„Ta vyšší.“

„Ne, tu tady nemáme,“ zavrtí hlavou sestra. 

„ARO, má to být na ARO,“ říká přítel.

„Ale vy jste na JIP… Na ARO musíte zpátky, dolů, chodbou, doleva na schody, do patra…“ Sestřička se na nás zadívá. „Víte, co? Já vás tam zavedu.“

Nevím, kudy nás vede, pamatuji si úzkou chodbičku ke dveřím resuscitačního oddělení Kliniky anestezie a resuscitace. Zazvoní na zvonek.

Dveře se otevírají, v nich stojí další sestřička. 

„Hledáme dceru, ta vyšší,“ strkám jí před oči rámeček s fotografií, „je tady?“ Sestřička kývne. „Musíte si ji ale ztotožnit.“ Automaticky přikývnu. „Jen se nelekněte, je kolem ní hodně hadiček.“

Procházíme oddělením, jdu za sestrou. Vede mě k posteli, zdálky vidím dlouhé vlasy, známý obličej. „Je to ona,“ vydechnu. Jdu blíž, levá část obličeje je oteklá, zazmatkuju. „Je to ona, na devadesát devět procent je to ona, ale musíte sem pozvat i otce a přítele.“ Sestra se na mě zkoumavě zadívá. Mozek mi zablokoval myšlení.  Vidím svoji dceru, ale… tolik rodičů teď jako já hledá, co kdybych označila jinou dívku. „Měla znaménko?“ ptá se sestra. „Já nevím,“ krčím zničeně rameny. Nevím nic. „Ruce, podívejte se na ruce,“ zdvihá její ruku. Vidím dlouhé štíhlé klavírní prsty. „Asi ano. Já nevím,“ chvěju se.  „Neměla něco na krku?“ ptám se. 

„Něco měla,“ říká sestra, „pojďte.“ Vede mě oddělením k pracovnímu pultu, hledá v poličkách za ním. „Měla nějaký přívěšek,“ říká další sestra. Ne, ne, ne, panikařím, Terezka neměla přívěšek, Terezka měla na krku řetízek s křížkem. Jestli je to přívěšek, není to Terezka, je to dítě někoho jiného, zastavil se mi dech. První sestra se otáčí a na pult pokládá igelitový sáček. Je v něm řetízek s křížkem – ten, který dostala od babičky k osmnáctinám – a prstýnek, který jsem jí koupila za maturitu. „Ano, ano, je to její.“ Podlomí se mi kolena. 

K Terezce jdou i můj muž a její přítel. Potvrzují, že je to Terezka.

22. prosinec 2023;

WhatsApp, pracovní skupina.

01.16. JÁ: Máme ji. Jen je to hodně, hodně vážné, opravdu moc. Myslete na ni, ať to dá.

Jedeme domů.

Po 35 dnech od střelby je Terezka stále na ARO.