Můj jeden den

Únava. Snažím se otevřít víčka. V hlavě mi zvoní nejen budík, ale také všechny obavy z dnešního dne. Zachumlaná v peřině vystrčím jednu nohu na studenou podlahu. Tak to teda ne. Natáhnu si teplé ponožky a opouštím pohodlí postele. Roztáhnu závěsy, ale slunce se ještě schovává. Po oblékání, ranní hygieně, skořicové ovesné kaši s banánem a hrnkem bylinkového čaje vyjdu na autobus. Obloze je k pláči. Mlha, šero, zima a kapky deště. Nevadí mi to, dokonce se i pousměju. Můžu si do sluchátek pustit svůj „gloomy morning playlist“. Žbluňk. Šlápnu do kaluže. Mám mokré conversky a lem džínů. Zanechávám za sebou jemné stopy. S výdechem se mi před pusou objeví obláček páry. Za chvíli se vytratí doztracena. Autobus je přeplněný, a tak se mačkám u zamlžených dveří. Někdo na ně nakreslil srdíčko. Dva lidé se přes uličku drží za ruce a v projíždějícím autě se na mě usměje malá holčička. Huňatý svetr mi hřeje duši a jenom konečky prstů mám zmrzlé. Svírám v nich sešit dějepisu na dnešní test. Stres už ve mně víří.

 Ve škole se nejprve snažím soustředit na matematiku, ale myšlenky mi ubíhají k textům písniček a oči mi utíkají od tabule k oknu s výhledem na stromy v mlze. Přestávka. Ze tříd se vyhrnou davy studentů. Zrzavé vlasy. Pihovaté tváře. Džíny ze sekáče. Dva copánky tmavých kudrnatých vlasů zapletené růžovou mašličkou. Vínový svetr. Červeně nalakované nehty. Tričko s nápisem New York. Úsměv rovnátek s modrými gumičkami. Smích, šepot, křik. Na konci chodby zpozoruji objetí dvou starších studentů. Dívka má zabořený obličej do ramene kluka. Poponese ji o kus dál do stínu sloupu, kde je větší klid. Jemné pohlazení zad, polibek na čelo a obličej starosti.

 Hodina dějepisu. Dojdu k učebně 204. Rychle si vybalím učebnice a otevřu sešit. Strach ze selhání se na mně už podepisuje. Snažím se zůstat klidná, ale ještě víc začnu zmatkovat. Test leží na lavici přede mnou. Popadnu propisku a začnu psát. S každou zodpovězenou otázkou se moje hladina stresu snižuje. S klidnou myslí položím propisku a zkontroluji si test asi pětkrát za sebou. Testy odevzdáme a já konečně vydechnu.

Po škole zamířím do svého tanečního studia. V šatně ještě moc holek není, a tak se vydám na pánské záchody. Jsou vždy prázdné, protože nemáme ve studiu skoro žádné kluky. Přivítají mě tu obličeje mých dvou nejlepších kamarádek. Naše přátelství mi zahřívá srdce do takové míry klidnosti. Povídáme si a smějeme se skryty uším ostatních holek.