Děkanka FF UK: Pro obnovu života na fakultě udělám vše, co bude v mých silách

Proč se scházíme na právnické fakultě?

V hlavní budově filozofické fakulty zůstala část děkanátu z osobního a ekonomického oddělení a ze správy budov, jinak nikdo. Správa budov logicky musí být v dané budově, osobní a ekonomické oddělení tam zase mají materiály týkající se zaměstnanců a bylo by pracné je přenést. Druhý důvod je poškození skoro 140 dveří. Spoustu citlivých informací o zaměstnancích a studujících nemáme nyní uzavřenou a nemůžeme tam pustit větší množství lidí. Část děkanátu jsme tak přesunuli a kolegové z Právnické fakulty UK nám vyšli vstříc. Mám tu zázemí já, naše studijní oddělení a centrum Paluba, které se věnuje studentům se specifickými potřebami.

Co prožíváte, když chodíte po prázdné filozofické fakultě? A jak jste prožívala obnovený „bzukot“ – jak jste při znovuotevření hlavní budovy nazvala šum jindy zalidněné fakulty?

Momentálně je to pořád dům duchů. Kolegyně mi vyprávěla, že když zahne za roh a potká jiného zaměstnance, lekne se, i když ví, že v budově je. Spousta lidí mi v pondělí říkala, že nedělní setkání v budově bylo povznášející, i když zároveň celé smutné. Že mohli jít na fakultu, že byl otevřený bufet a stála se tam obvyklá fronta na kafe. Vraceli se k něčemu, co mají rádi. Pocit zázemí a možnost být sám sebou na fakultě, s tím si ji spojuje spousta studentů i absolventů. A to chtějí zpátky. Mimochodem někteří členové akademické obce se pozastavovali nad tím, že mají při vstupu do budovy vlastně radost – a jestli je takový rychlý přechod emocí normální.

Znovuotevření fakulty a všechny akce fungují v koordinaci s experty na trauma a duševní zdraví…

Máme být za co vděční. Pomáhají nám experti ministerstva vnitra a integrovaného záchranného systému, kteří sbírají zkušenosti ze zahraničí i z podobných událostí v Česku a z vědeckých studií, které se traumatem po takovém typu událostí zabývají. Vše nám předávají a vyplývá z nich, že jsme právě ukončili akutní a postakutní fázi a vstupujeme do té střednědobé, která potrvá asi dva nebo tři měsíce. Podpořili jsme stovky či tisíce lidí různými formami, aby se u nich trauma nerozvinulo. Nejprudší emoce už snad budou zpracované a budeme se připravovat na obnovu života, na návrat na fakultu.  

Co bude následovat?

Nesmíme ustat v psychosociální podpoře, jak nás všichni upozorňují. Pořád ji nabízet, diverzifikovat ji. Už ne přes integrovaný záchranný sbor, ale přes Univerzitu Karlovu. Začneme spolupracovat s neziskovými organizacemi, musíme posílit fakultní i univerzitní psychologické poradny. Odborníci také doporučují bavit se se zasaženými, studujícími i zaměstnanci o tom, jak se s událostí vyrovnávali a co jim v odolnosti pomáhalo a pomáhá – i mimo školu. To jsou cenné zkušenosti, na kterých si sami mohou uvědomit, že onen zážitek byli schopni zpracovat a mohou být oporou i pro ostatní. A nesmím opomenout, že jsme různé psychologické skupiny a sezení nabídli i rodinným příslušníkům – protože oni musejí doma být oporou zaměstnancům, studujícím, svým dětem nebo partnerům a taky to na ně dopadá. 

Hovoříte denně se spoustou lidí. Jaký rozhovor byl pro vás nejsilnější?

Vedení fakulty je v obrovském spěchu, není čas se zastavit, přitom i my sami potřebujeme trpělivost a pochopení. Mně osobně pomohly rozhovory s psychology, kteří už v takové situaci pomáhali; mohla jsem se opřít o někoho, kdo nám rozumí, ví, čím procházíme a co zažíváme. Druhá věc je, že jsem se zúčastnila některých posledních rozloučení s oběťmi, mohla jsem slyšet jejich příběhy a vidět spoustu lidí, kteří je měli rádi. To byla pro mě nejtěžší a nejsilnější věc zároveň. 

Nabídek s pomocí bylo jistě mnoho. Která vás nejvíce zaujala?

Každopádně jsme vděční za úplně všechny. Zaujalo mě, že člověk sice má určitý přehled, kde mnoho absolventů pracuje: v jakých institucích, kulturních, vzdělávacích či neziskových organizacích. Ale znovu si to uvědomí, když každý druhý e-mail ohledně pomoci začíná slovy: „Jako hrdý absolvent vám nabízím…“ Jsem také vděčná za bleskurychlou pomoc právnické fakulty. Přesunout sem oddělení děkanátu nebo tady pořádat setkání vědecké rady je logisticky náročné. A pak musím zmínit, že spřátelená Univerzita Palackého v Olomouci se rozhodla poskytnout nám prostor pro svou on-line kampaň pro přihlášky uchazečů do bakalářského studia. Budeme ji spouštět tento týden a jde o finančně velké a vstřícné gesto. Za to jsme vděční, protože se samozřejmě objevují obavy ohledně bezpečnosti studia na filozofické fakultě. 

Srovnáváte se s velkou tragédií, do toho ale musíte řídit fakultu. Jaké jste pro sebe našla recepty, které vám pomáhají vydržet?

Jak jsem říkala, mně i celému týmu pomáhaly nejrůznější formy podpory. Zní to obecně, ale skutečně byly momenty, kdy někdo ocenil nějaký náš krok – a nám se díky tomu podařilo vykřesat sílu na další čtyři hodiny. To byl pro nás v době největší únavy objev. Spánek je narušený, teprve v únoru snad budeme mít dovolenou za vánoční svátky, kdy jsme byli doma jen den a půl. A v takové situaci – což také vychází z doporučení psychologů – jde o to najít si své mikrookamžiky. Někdo na dvacet minut usne, někdo se kouká do zdi nebo do nebe, někdo se jde projít; zkrátka rychle načerpat energii, aby člověk zase chvíli vydržel. Já mám obrovské zázemí v rodině. Chodila jsem domů nasát, cokoli šlo, abych vydržela v práci. To je štěstí v neštěstí, že jsem se měla o koho opřít. 

Okolí vám jistě pokládalo spoustu otázek, pomáhá vám o tom s nimi mluvit?

I to jsme řešili s psychologem: jestli to téma mít doma živé. Mně osobně pomohlo to uzavřít a doma se o tom nebavit, až na momenty, kdy mi nebylo dobře. Rodina vnímala, že to nejde, a byla úleva přejít z permanentního zápřahu do prostředí, kde si mentálně odpočinete. Zároveň si o tom v širším okruhu kamarádů člověk potřebuje promluvit, aby to jen nenosil v sobě. Ale v nukleární rodině si udělat bezpečný prostor, kde se řeší bramborový salát a stromeček.