Jak mi 4950 kilometrů dlouhá cesta na východ Ukrajiny a zpět pomohla pochopit Evropu

„Nesmíš používat pásy,“ říká mi stejně jako mnoha lidem přede mnou důrazně řidič, když se na východě Ukrajiny při nástupu do auta chystám automaticky připoutat. „Pokud na nás zaútočí dron, musíš běžet co nejrychleji od auta. Pás by tě zdržoval.“ Když pak uháníme zběsilou rychlostí, opět kvůli dronům, po silnicích poničených tanky a počasím, říkám si s nadsázkou, co je asi nebezpečnější.

Máme za sebou dva tisíce ujetých kilometrů z Prahy, sedím v autě, které je součástí kolony vozů, jež mají sloužit zraněným vojákům na frontě. Tentokrát vezeme zejména pick-upy, ty se i přes nepříznivý terén dostanou nejblíže k frontě a k těm, kteří potřebují pomoc. Použitá a upravená auta se nakoupila za peníze slovenských a českých dárců v rámci projektu Sanitky pro Ukrajinu.

Týdenní cesta bude jedním z nejpozoruhodnějších a nejsilnějších zážitků mého života. V jistých ohledech definující, přinášející spoustu otázek, ale i odpovědí. V době míru by člověk podobnou cestu autem podstupoval těžko. Zaletěl by do Kyjeva či do Charkova a pak dojel kousek autem či vlakem. Nekonečná pouť po silnicích ale umožňuje zemi opravdu prožít a vidět zblízka její proměny. Čas poskytuje prostor k promýšlení a mnohdy i k procítění všeho, co jsem právě viděl a slyšel.   

Stisk ruky

 Přesně tuhle cestu jsem potřeboval. Ruská agrese doprovází celou moji patnáctiletou éru vedení Respektu. První obálka, kterou jsem připravil ještě jako zástupce šéfredaktora, ale už pověřený řízením časopisu, vyšla v srpnu 2008 a nesla titulek Ruská válka – Moskva chce zpátky své impérium. Šlo o útok na Gruzii. Pak přišla plynová krize namířená proti Evropě, Majdan, Krym, válka proti Ukrajině v roce 2014 a před dvěma lety dosud největší útok proti Kyjevu. Pokud bych měl definovat nejdůležitější téma pro Českou republiku, je to jednoznačně Rusko.

Válka se pro mě osobně zhmotnila do jediného stisku ruky v únoru 2022. Tehdy jsem na hlavním nádraží v Praze vyzvedl Darinu s jejími dvěma syny a synovcem, kterým jsem pomáhal s cestou od slovensko-ukrajinské hranice k nám. Utíkali před válkou do Berlína a moje role byla pomoci s přesunem po území Slovenska a Česka. Jakmile jsem stiskl malou ručičku nejmladšího syna Dariny, všechno se změnilo. Tohle je tedy ten Putinův nepřítel, toho chce zlikvidovat. A když se vystrašeně schoulil při pohledu na letadlo na nebi, sevřelo se mi srdce.

Na nádraží se shodou okolností zastavili u památníku rozloučení, který připomíná odvahu židovských rodičů v roce 1939, když poslali děti do Anglie, protože věděli, že doma jejich děti zabijí. A je to tu znovu, opět jsou děti na útěku před zlem. Kam to míří náš svět? Dokážeme reagovat lépe než ve třicátých letech minulého století?

Moje role šéfredaktora je umožňovat kolegům a kolegyním, aby mohli dělat dobře svou práci. Proto jsem na Ukrajinu nejel. Když ale nyní přišla nabídka, abych byl součástí konvoje sanitních vozů, a bylo možné se uvolnit, neváhal jsem ani vteřinu. Je to příležitost podpořit dobrý projekt a podívat se osobně na místo a znovu si promyslet, čemu náš svět čelí.

Projekt Sanitky pro Ukrajinu spustili mimo jiné fotografové Vladimír Šimíček a Gabriel Kuchta z českého i slovenského Deníku N, později se k nim přidal i můj kolega z Respektu Milan Jaroš. Princip je poměrně jednoduchý, za peníze, které darují čeští a slovenští dárci, se nakoupí vozy, upraví se pro potřeby záchrany životů a odvezou na místo předání. Projekt už běží dva roky a úspěšně předal na osmdesát vozů. Naši skupinu tvoří osm lidí a první dny sdílím auto s Martinem M. Šimečkou, bývalým kolegou, známým novinářem a mým kamarádem. Nemohu si představit lepšího společníka. Vedle nezbytného smyslu pro humor sdílíme i chuť a směr přemýšlení o světě kolem nás. 

Výstraha

Cesta západní Ukrajinou od hranice do Kyjeva trvá deset hodin. Je to jako jet podél pobřeží moře, jen tady nevidíte nekonečný horizont vody, ale půdy. Kdyby podél cest nebyly obří billboardy s tvářemi vojáků či bojovými slogany, člověk by na válku ani nepomyslel. Ale je přítomná i tady. Míjíme kolony nákladních aut, která převážejí zbraně na východ.

Když pozdě v noci přijíždíme unaveni k malému hotelu v Kyjevě, hledáme marně místo k zaparkování. Zkoušíme to na rohu ulice, ale na okénko zaťuká muž a zlobí se, že tam budeme překážet. Milan mu vysvětluje, že vezeme sanitní vozy na frontu a ráno brzy zmizíme. Muž mění tón a odpovídá, ať jedeme za ním. Pomalu nás vede k domu, který je jeho, a říká, ať zaparkujeme před vjezdem. A pak jen děkuje a tiskne nám ruce. Prosí, ať poděkujeme i všem Čechům a Slovákům za pomoc. Je to první z mnoha podobně vřelých reakcí.

Čím blíže jsme Charkovu, tím víc potkáváme vojenské techniky na dálnici a vojáků na benzinových pumpách. Ty se pro nás stávají odpočinkovými body na stovky kilometrů dlouhé cestě. Je tady zdarma wifi. Často jsou perfektně vybavené. Blíže k frontě jsou skleněné stěny pump pro případ útoku raketou obložené pytli písku, stejně tak tankovací stojany.

Silnice do Charkova je lemována bunkry. Mají různou podobu, některé jsou větší a zamaskované, jiné vyčnívají těsně nad zem přímo u cesty. V jednu chvíli míjíme nekonečného „hada“ vykopané zeminy. Říkám si, že je to příprava na pokládání nějaké kanalizace či kabelů. Tak by tomu bylo doma, až po chvíli si všímám, že tady jsou to zákopy. Kolem nich se na kole prohánějí děti.

Narodil jsem se na Šumavě a celé dětství jsem prolézal různé bunkry, které tam zůstaly z opevnění budovaného v třicátých letech minulého století. To byla minulost, stopy staré války, kterou jsem znal jen z učebnic. Nyní sleduji to samé, jen právě teď a právě tady. Jsem v Evropě, která zapomněla, co si už tolikrát způsobila. I když nejsem naivní, stejně jsem si nemyslel, že něco podobného v takových rozměrech zažiji.

Ve chvíli, kdy v Charkově projíždíme kolem obchodního domu, který v květnu Rusové zasáhli raketami a zabili a zranili desítky lidí, rozezní se nám v mobilech i na chytrých hodinkách výstraha. Město je opět ostřelované.  

Kráter v srdci

Čím blíž na východ jsme, tím více kontrolních stanovišť míjíme. Je to zúžená cesta, kde musíte jako při slalomu pomalu míjet zátarasy. Opět jsou tu bunkry a u nich vojáci, kteří se ptají, kam jedeme. Vždy nás pouštějí dál. Později se ptám, co by je přimělo nás zastavit. Sledují prý nervózní pohledy, důvodem minimálně k delší rozmluvě je i ruština. Když se jede opačným směrem, kontroluje se, jestli v autě nejsou mladí muži směřující pryč z Ukrajiny. Chtějí tím bránit dezerci.

Na cestě mezi Charkovem a Kramatorskem jsou dva „monumenty“ připomínající ruskou okupaci. Tady se sváděly tvrdé boje a Ukrajincům se podařilo Rusy vytlačit. Na městě Izjum jsou i dnes patrné rány po ostřelování. Některým domům chybí kus zdi, jiné se propadly zcela či mají vyhořelé střechy. Nejsilnější připomínkou je velký obytný dům, kterému jako by někdo vyrval střední část. Dům dostal přímý ruský zásah a zahynulo v něm několik desítek lidí včetně dětí.

Znám místo z médií, včetně reportáží Respektu, ale stejně jsem ohromen tou destruktivní silou. S jakou lehkostí ruská nenávist ustřelí několik pater domu a vezme životy nevinným lidem. Lidé v Evropě už většinou přestávají prožívat osudy místních obyvatel, mění se v anonymní čísla obětí. Tady se ale díváte na domov lidí, pro které už není zítra. Chodíte po pěšince, kterou ne tak dávno vyšlapali, aby si zkrátili cestu.

Smráká se a místo působí ještě tísnivěji, když ale před námi vykoukne dětské hřiště s klouzačkami a houpačkami, které je přímo u pobořeného domu, nelze necítit než vztek. Je tu naprosté ticho, jen vítr nadzvedává plech u jednoho z potrhaných balkonů. Skřípající zvuk je příhodný hudební doprovod pro tohle místo.

Jen o pár kilometrů dál je kostel a klášter v obci Dolyna. Respektive to, co z něj zbylo. Přijíždíme na místo za tmy, na cestu nám svítí měsíc. Pod nohama praská sklo a křupou úlomky cihel. Vstupujeme do areálu kláštera a před námi se zkáza ukáže v plné síle. U kostela stojí přední stěny, které nesou stopy kulek a prasklin po ranách z děl. Z druhé strany je ale obří pyramida sutin. V měsíční záři trosky působí jako záběr z apokalyptického filmu, naprostý zmar a ničení jedné kultury a civilizace. 

To jsou naši

Dorazili jsme na východ. Od fronty nás dělí sedm kilometrů. To je kratší vzdálenost, než kterou pravidelně – někdy na kole – jezdím v Praze do práce. Kolem nás dramaticky ubývá lidí na ulicích. Když už někoho vidíme, jsou to většinou vojáci a staří lidé. Někteří se přesouvají na kolech, kde je míjejí velká vojenská nákladní auta, tu a tam obrněné vozy. Tu a tam mají auta na střeše takové komínky, to jsou rušičky dronů. Prý jsou funkční, jen je třeba měnit frekvence a stojí hodně peněz.

Občas se rozeznějí sirény, ale nikdo nereaguje. Jsme tak blízko fronty, že zásah se počítá ve vteřinách. Nemá smysl se zkoušet schovat. Popravdě ani není kam, domy jsou tu nízké, nemají kryty. V dálce zní pravidelné dunění ostřelování. „To jsou naši,“ zní jednoduchá odpověď.

Při prvním předání sanitních vozů vojákům zažívám poprvé rozpaky, které se pak ještě několikrát opakují. Auta přebírají muži, kteří svádějí s Rusy tvrdé boje, na mnohých vidíte různá zranění od střepin. Jsou to zkušení bojovníci, někteří jsou ve válce už deset let. Rozpaky pociťuji proto, že dávají najevo nehranou vděčnost. Auta dokážou podle výpovědí zachránit až stovky životů, a oni si váží, že je jim lidé v daleké zemi koupí ze svého, a ještě jim je někteří osobně přivezou. Opakují, že za nimi nikdo dobrovolně nejezdí. Jenže my auta předáme a jedeme domů, do bezpečí. Oni v tomhle marasmu zůstávají. Chápu ale, že jsme pro ně v tu chvíli zosobnění skutečnosti, že na ně svět nezapomněl a váží si jich.

Pick-upy, které jsme přivezli, nesmějí mít označení červeného kříže. Pro Rusy je to prý pak hlavní cíl, vědí, že když zabijí zdravotníky, zabijí víc vojáků. Nebude, kdo by je ošetřil. Jezdí se převážně v noci, kvůli dronům, které to mají v noci těžší. Ale řídit v lese za tmy, nebo i po poli, kde je bahnitá cesta, je nesmírně náročné. A musí se jet co nejrychleji. Mnohdy zalepí na maximum světla a nechají jen štěrbiny, aby bylo v případě nouze možné aspoň trochu rozsvítit. Držet správný směr může být osudové, stačí špatně zahnout a přijedete přímo k Rusům. A bloudění je prý časté.

Platí tu pravidlo jedné hodiny. Pokud se podaří zraněného vojáka odvézt během hodiny k lékařům za linií, zvyšuje se šance na přežití. Někdy ale musí čekat hodiny, protože třeba pokračuje ostřelování. Vždy je důležité, aby si co nejrychleji zaškrtili zranění, jestliže to jde, a doplazit se na místo odvozu. V případě ostřelování mohou ranění čekat i hodiny. Proto jim v nouzových případech pošlou na dronech pití a aspoň trochu jídla.

Tým projektu Sanitky pro Ukrajinu vybírá starší a použité modely pick-upů. Všem je jasné proč: jsou levnější, mají manuální řazení, vhodnější do terénu a lze do nich použít naftu, která je určená pro tanky. Nové vozy by nezvládly ani místní podmínky, ani tohle palivo. 

Cigareta vedle bomb

Večer trávíme v jednom z domků v oblasti, kterou není vhodné z bezpečnostních důvodů zmiňovat. Většina obyvatel odjela pryč, některá cihlová stavení maximálně o jednom patře si pronajímá armáda. Jsme v jednotce, která mimo jiné bojuje drony. Jeden z vojáků je právě v nemocnici, protože ho zranil šrapnel. Další dostává v naší přítomnosti vyznamenání, protože byl také zasažen, ale už zase slouží.

Připravili pro nás večeři, která je vzhledem k okolnostem nejštědřejším jídlem, jaké jsem kdy měl. Bramborový salát je vynikající. Okna jsou zatemněna, kočky – jsou téměř u každé jednotky – si nás podezřele prohlížejí, ale drbání je obměkčí. Vojáci jsou většinou tišší, nelze si nevšimnout, že nás občas dlouze zkoumají. Stejně jako my je. Nepochybně jim běží hlavou, jaké to asi je, mít to štěstí žít v klidu a míru doma. A mně zase běží hlavou, co rozhoduje o tom, že někdo stejný jako my zažívá daleko od rodiny zvenčí vlastně nepopsatelné peklo války.

Jejich jemný tón v hlase se mění pouze tehdy, když začnou mluvit o Rusech. To není jen tvrdost, je v tom dosud nepoznaný rozměr konečnosti. Tady zmizel význam slov a platí jen význam činů. A oni pociťují ruské činy každý den.

Vyjdeme s Milanem na dvorek a díváme se na hvězdy na nebi. V tom si všimneme, že stojíme pod krásným ořechem. Je stejný, pod jakým sedáváme s Milanem u něj doma v Bratislavě. Ta podobnost nám na chvíli sevře srdce. Obyvatele, kteří si užívali stínu ořešáku, vyhnala válka kamsi na západ. Vrátí se sem ještě někdy? Pokud sem dorazí Rusové, s největší pravděpodobností srovnají místo se zemí. Jako to dělají jinde.

V nepříliš velké vzdálenosti se několikrát během večera rozlehnou sirény. V okolí se jako ozvěna rozštěkají psi. Když tmu proříznou střely z kulometu, psi zůstávají klidní. Psů potkáváme po celou cestu na ulicích hodně. Není to tu nové, ale během posledních dvou let přibylo těch, kterým zabili páníčky a oni zůstali v blízkosti jejich domovů.

Venku se k nám přidávají vojáci i naši kolegové. Někdo pokuřuje, jiný si jen užívá chladný vzduch. Ptáme se, jak to funguje s drony a bombami, které shazují na ruská vojska. Jeden z vojáků posvítí na bednu, která je hned za námi a vedle níž se típají cigarety. Bedna je plná bomb. Usmíváme se, že jsme rádi, že nikdo netípl vajgl na špatném místě.

Nálože si vyrábějí sami. Jsou prý o více než polovinu lehčí, než jsou ty běžné, a dokážou přitom způsobit silnější výbuch. Ukazují nám i mnohem větší bomby, které jsou vyskládané hned vedle. Ukrajinci jsou velmi zruční ve vlastní výrobě různých vojenských pomůcek. A neplatí to jen o frontě. Tamní zbrojařský průmysl extrémně rychle roste. Dnes umí vyrábět špičkové drony, ve Financial Times píšou, že výrazně pokročili s tím, že je bude už pilotovat umělá inteligence. To by byla obrovská pomoc. Co Ukrajince brzdí, je nedostatek investic a zaměstnanců.  

Každý má strach

Ráno cestou míjíme v Kosťantynivce budovu, kterou pár hodin předtím zasáhla raketa. Stále se z ní kouří a smrad spáleniny se usazuje v nose. Obří objekt má vymlácená okna, ohořelé stěny, dlaždice, které pokrývaly zdi, jsou vyrvané na cihly a otvory je vidět, že střecha je pryč. Náraz byl tak silný, že vyrval a ohnul stromy stojící opodál. Opět tu hraje ona „hudba“ skřípajících plechů, které se pohybují ve větru. Nevíme, jestli byl někdo v době zásahu uvnitř, pokud ano, neměl šanci přežít. Je to šílená loterie, někde se třeba o chvíli zdržíte a zachrání vám to život. Anebo vás o něj připraví.

O pár kilometrů dál si dáváme kávu na pumpě, která ale už funguje jen jako obchod a kavárna, a před níž stojí betonový bunkr pro případ útoku. Tu se otevřou dveře a vstoupí skupina mladých mužů, náš průvodce mi pošeptá, že se právě vrátili z boje. Ani to nemusel říkat. Další obraz, který nezapomenu a který se jen velmi těžko popisuje. Zaprášené tváře všech mladých mužů jsou totiž nepřítomné. Dívají se skrz nás, i když stojíme přímo před nimi. Je jasné, že v nich ještě doznívá adrenalin po bitvě a úleva, že přežili. Rozměr šoku z toho, co přežili, si ale představit nejde.

Přemýšlím o odvaze. Za Ukrajinu bojují profesionální vojáci, dobrovolníci a ti, kterým přišel povolávací rozkaz. Je tu i mnoho těch, kteří se snaží odvodům vyhnout. Utíkají přes hranici, pokoušejí se skrývat. Po městech chodí policie a kontroluje doklady mladých mužů, vyrážejí do barů i na koncerty. Pokud se ukáže, že se nedostavili k odvodu, hned je berou s sebou. Někdy to jsou srdceryvné scény.

Tady ale koukám na ty, kteří bojovat šli. Do mých úvah o odvaze promluví později ukrajinská legenda. Zřejmě bych mohl uvést její jméno, ale pro jistotu tak nečiním, nechci jakkoli pomoci případné lokaci vojáků, se kterými jsme mluvili. Jde každopádně o důstojníka, na kterého Rusové vypsali odměnu už před deseti lety. Dnes mu není ještě ani čtyřicet. Jeho muži jsou posíláni do těch nejhorších bitev.

I on je klidný, věcný a celou dobu se usmívá. Říká, že lidé občas Rusy podceňují a myslí si, že mají jen početní převahu. Podle něj se ale rychle učí a přizpůsobují Ukrajincům, kteří jim zejména na začátku války uštědřovali těžké údery. Pokud jde o onu odvahu, tak říká, že každý se bojí. A pakliže někdo tvrdí, že ne, je třeba si na něj dávat pozor.

O absenci strachu mluví hlavně ti, kteří ještě nebojovali. Často se pak stane, že je v akci zachvátí panika ještě silněji než ty, kteří se zpočátku třásli strachem. Někteří dostanou z hrůzy křeč do ruky, nepustí spoušť a střílí všude kolem sebe. I do svých řad.

Bojíme se všichni, vypráví. To, co nám pomůže strach překonat, je vědomí, pro koho to děláme. Že chráníme své rodiny, děti, přátele. Víme, co Rusové Ukrajincům dělali, pokud se dostali do jejich rukou. Jeden z jeho mužů nám později chtěl ukázat cosi na mobilu, když ho zapne a objeví se na tapetě fotka jeho malé dcerky, okamžitě pochopíte, kde tito muži berou sílu pokračovat.

Povídáme si s vojákem, který přijel z Izraele. Jeho rodiče utekli ještě ze Sovětského svazu, a když vypukla válka, přijel bojovat za Ukrajinu. Během své cesty jsem tu potkal několik muslimů, velitelku, legendární sniperku, bojují tu profesionálové i bývalí markeťáci či vývojáři. Válka všechny spojila, byť je pochopitelně nesmyslné situaci idealizovat, příběhů selhání, pochyb a rozporů slyší člověk hodně, ale v tomto textu píšu o tom, co jsem viděl a slyšel já sám.

„Izraelský“ bojovník vypráví, že jeho velitel se pro něj několikrát vrátil v už beznadějné situaci. Z tónu jeho řeči a přikyvování kolegy, který má šrám ve tváři, jak se šrapnel svezl po jeho helmě na lícní kost, je patrné, jak pevné pouto vytvoří válečná zkušenost. Tady doslova jeden závisí na druhém. Vzpomněl jsem si na korespondenci svého dědy, kterému i skoro padesát let po první světové válce psali spolubojovníci z legií dojemné dopisy.

Slovo odvaha tu dostává zcela jiný rozměr. Občas mi v Česku někdo řekne, jak jsme odvážní, když třeba publikujeme nějakou investigaci. A tady jsem dvojnásob rád, že to označení „odvážní“ vždy odmítám. Neriskujeme nic podstatného. Na východě Ukrajiny riskují vše. 

Jasný sever

A opět se do úvah vkrádá blízká politika. Zkouším si představit, že vedle mě stojí Tomio Okamura či Robert Fico a díváme se společně na domy, kterým po ruské návštěvě chybějí kusy stěn. Zkouším si představit, co by cítili, kdyby stáli se mnou na onom dětském hřišti u raketami rozpůleného obytného domu, kde zahynulo tolik lidí. Zkouším se vžít do jejich pocitů, kdyby se dívali na klášter srovnaný se zemí.

Všichni tušíme, proč dělají to, co dělají. A víme, že z principu sem vlastně jet nemohou, protože jako lidské bytosti by museli vnímat rozměry života s válkou, ale přesto… Styděli by se za relativizování zla? Nechtěl bych sem přijet jako člověk, který zpochybňuje, kdo je viník a kdo oběť. Nevím, jestli bych svůj stud unesl. Když si o tom povídám s Milanem, říká, že přesně proto sem oni nikdy nepojedou.

Když jsme stáli u rozstříleného kláštera, z mobilu jsme se dozvěděli, že ideolog slovenské vládní strany Smer Ľuboš Blaha je právě v Moskvě a natočil tam video, kde říká: „Rusko je krásné, Rusko je moudré, Rusko je vyspělé.“ V hlavě mi běží slova jedné ukrajinské holčičky v Česku, která klukům, kteří na ni doráželi podobnými slovy, jaká nyní vyslovil Blaha, odpověděla: „Rusko je hovno.“

Více času jim nevěnuji. Přemýšlím o Evropě. To je to nejdůležitější. Jako člověk, který se živí sledováním dění a chápe kontext rozhodování politiků, do kterého vstupují historické zátěže, veřejné mínění, peníze a tak dále, vím, že Evropa za poslední dva roky prošla neskutečnou proměnou. Země, které nevnímaly Rusko jako riziko, se probudily. Změnily se koncepce obrany, zvýšily se výdaje na armádu, Ukrajina dostává finanční i vojenskou pomoc. Dokonce i Německo, které kvůli své temné minulosti váhalo s podporou Kyjeva, otočilo. Je to dobře, je to málo.

Politika má vždy pomalý rozjezd. Je jako parník, který nelze otočit na místě. Dodávky zbraní Ukrajině jsou tak vždy o něco později, než by bylo třeba. Kdyby je měl Kyjev před rokem, možná by už dnes ruská vojska byla stovky kilometrů dál na východ.

Když stojíte před budovou, ze které se ještě kouří, protože dostala zásah ruskou raketou, nedává vám smysl omezení určené Západem, že Ukrajina nesmí použít dodané zbraně pro zásahy na ruském území. Právě odtud míří ony rakety sem. Je ukrajinský život méně významný než ten v Evropské unii či NATO? Jestli vám dosud názory nejistě poskakovaly, jako když ke kompasu přiložíte magnet, zde by vám ručička ukázala jasný sever. Ukrajina má dostat vše, co potřebuje.

Pohled na ruskou destrukci přímo na místě, kde máte možnost vidět tváře lidí, kteří jsou cílem raket a děl, má totiž jediné poselství: tohle se musí za každou cenu zastavit. A v intencích, které si určí Ukrajinci. Tady není těžké si představit ani situaci, že pošleme na pomoc vlastní vojáky. Když ne kvůli tamním lidem, tak kvůli sobě. Nesmíme Putinovo zlo nechat vyhrát. Jestliže ho nakrmíme ukrajinskou zemí, dostane brzy hlad na další území. Tady o tom nelze pochybovat ani na vteřinu.

Stejně nepochybné je, že ochota Západu Ukrajině pomoci slábne. Cítíme se unavení z války, ve které nebojujeme. Informace a reportáže z Ukrajiny se dostávají na okraj zájmu čtenářů a diváků. A děje se to ve chvíli, která bude rozhodující. Říkají to vojáci na místě, říkají to i experti. Následující měsíce budou možná nejtvrdší, obě strany totiž zažívají nejtěžší období za poslední dva roky. Většina nejzkušenějších vojáků padla, Ukrajina navíc nemá dostatek zbraní. Rusové se prý brzy pokusí o zásadní průlom.

Papírovému míru s Ruskem tu nikdo nevěří, protože mají zkušenost, že si za chvíli řekne o další území. Jedinou garanci vidí v členství v NATO. „Špatný“ mír pro Ukrajinu může mít devastující dopady. Pokud jí Západ vnutí nějakou ponižující dohodu s Ruskem pod výhrůžkou, že přestane zemi podporovat, může se Ukrajina uzavřít do sebe, zhroutit a probudit zhoubný nacionalismus. Už dnes mezi vojáky slyšíte, že NATO a EU nikdy kvůli nim nebudou riskovat. Když jsme se vraceli z Ukrajiny, přednášel zrovna Zelenskyj v parlamentu projev, ve kterém popisoval cestu k vítězství. Vstup do NATO je ústřední bod, hovoří tedy stejně jako jeho vojáci. A neměli bychom váhat. Budeme mít za spojence zemi, která má momentálně unikátní bojovou zkušenost. Už dnes poskytuje Západu cennou zpětnou vazbu, které zbraně nefungují dobře, jaké strategie jsou překonané.

Ukrajina patří k nám. Bojuje za hodnoty, které si Evropa vytkla do štítu po vítězství ve druhé světové válce. Rusko naopak bojuje za hodnoty, které ve druhé světové válce prohrály. Podaří se je porazit znovu? Geopoliticky má Česká republika vlastně jediný úkol. Pomoci vítězství Ukrajiny. 

Dětský smích

Jsme znovu na cestě, chvíli projíždíme podél fronty na jih, pak se začneme stáčet směrem do vnitrozemí. Musíme měnit trasu, protože se stmívá a silnice, po které jsme chtěli jet, je často cílem dronů. Kdybychom si svítili na cestu, byli bychom snadný terč.

Silnice do Záporoží opět lemují připravené zákopy, opravdu nekonečné množství „hadů“ v půdě. Jsou tu i obří protitankové zákopy pro tanky, mají specifický úhel a hloubku, aby v něm opásaní obři uvízli.

A opět mám absurdní pocity, před dvěma měsíci mi můj bratr ukazoval na kraji Bratislavy dochovaný protitankový val z druhé světové války. Byl překvapený, že ho nikdo nezničil, je to unikát, protože se jich moc nedochovalo. Tady se koukám nikoli na stopy historie ale na tíživou současnost.

Když jsme dojeli v noci do Záporoží, vybíráme hotel podle volných pokojů a toho, jestli tam vaří. Nejdříve zaparkujeme u špatného hotelu a před ním stojí mladá žena a houpá v náručí batole. Najednou mi dochází, že jsem několik dní neviděl jediné dítě. Smích, který mi doléhá k uším, je v tu chvíli ten nejkrásnější zvuk na světě. Nepřítomnost dětí ve veřejném prostoru působí stísňujícím dojmem, i když třeba v tu chvíli nevíte proč.

Tady a později v Kyjevě si také uvědomuji, že zatímco na východě drtivě převládají muži, na západě je více žen. Když jsem po několika dnech poprvé ucítil ženský parfém, vnímal jsem ho zcela jinak než v Praze. Tady to byla vítaná známka normálního života. Stejně jako když tmavé barvy oblečení poprvé vystřídají i červená či žlutá.

Svět kontrastů, to je dnešní Ukrajina. Tím, jak je tu vše vyostřenější, tak je i řada věcí jasnější. Naprosto rozumím všem, kteří se sem vracejí, aby pomáhali. Vidíte na vlastní oči, jak je to důležité a jaký to má dopad. Ručím všem, kteří poslali peníze na nějaké sbírky na Ukrajinu nebo pomohli uprchlíkům doma, že to byl jeden z nejdůležitějších příspěvků jejich života. A tady to lidé vědí a oceňují.

Myslím tu i na své kolegyně a kolegy z redakce, kteří sem pravidelně jezdí. I jejich svědectví je pro evropskou paměť důležité. Stejně jako všech dalších novinářů a novinářek. Jak jsem zmiňoval, Sanitky pro Ukrajinu spoluorganizuje fotograf českého Deníku N Gabriel Kuchta. S ním jsem nyní stál v Buči, kde na jaře roku 2022 vyfotografoval důsledky ruské okupace, kterou ukrajinští vojáci po čase odrazili. Ukazuje mi, kde byla jáma, ze které Rusové udělali masový hrob a kde je nyní památník. Také jeho fotografie odrážejí všechny dezinformátory, kteří tvrdili a tvrdí, že nikdy žádné oběti nebyly. 

Zázrak ve svatebních šatech

Během projíždění ukrajinskými městy a vesnicemi vidíte na návsích a náměstích památníky s fotografiemi padlých hrdinů. Těžko by se našla rodina, která neztratila někoho blízkého. Pokud ale chcete pochopit dnešní Ukrajinu, musíte se zastavit na Majdanu v Kyjevě. Tady v roce 2013 začala cesta za svobodou. Na náměstí je vyhrazen kus půdy pro vlaječky zastupující padlé vojáky. Někde jsou i fotografie, vzkazy, vlajky s tvářemi vojáků, tu a tam hoří svíčka.

Zastavujeme se tu pozdě večer při návratu domů. A všem nám dojde řeč. Stojíme tu, díváme se do očí mužů na fotografiích, vidíme to nekonečné množství vlaječek. Dlouho se nemůžeme pohnout.

Vydáme se do hotelu Ukrajina, který je o pár metrů výše. Je skoro prázdný, protože moc lidí do Kyjeva nejezdí, a když už, tak končí v modernějších hotelech. V prázdném lobby někdejšího socialistického monumentu si dáváme sklenku, abychom spláchli smutek, ale moc to nejde. I naše rozmluva je temná, asi nejtemnější za celou cestu. Když navrhnu, abychom našli nějaké veselejší téma, všimneme si páru, který přišel po schodech. Mladý muž v uniformě a dívka v černém kabátě s bílým závojem. Ptáme se jich, jestli se právě vzali, a je to tak.

Pozveme je na skleničku a gratulujeme jim a přejeme hodně štěstí. Zajímají se, co tam děláme, a když jim říkáme o sanitkách, opět dokola nadšeně děkují. Je to jako scéna z klasické literatury, mladý muž se chystá – dobrovolně, protože nemá ještě věk k povinnému odvodu – do války a jeho dívka si ho bere za muže, protože nikdo neví, co bude zítra. Tohle jim ale už nikdo nevezme. Otec dívky dostal na jeden den volno z fronty, řada dalších svatebčanů přijela rovněž z války, aby oslavili lásku jejich blízkých.

Domlouváme se na společné fotografii, už se všichni usmíváme do objektivu, když nevěsta zvolá: „Počkejte!“ Pak rychle odhodí černý kabát a místnost rozsvítí její krásné bílé šaty. Je to magický okamžik, který se vám navždy usadí v paměti. Vyměňujeme si kontakty na Instagramu, abychom si mohli poslat fotky. Vidím tak svatební pár dva roky zpátky, fotky zachycují teenagery, kteří si užívají mládí jako všichni ostatní. Jen tady ono mládí končí strašně brzy. Jejich radost je ale nakažlivá a těšíme se s nimi. A doufáme.  

Modlitba

Jsem zpět v Praze a pár hodin po návratu mířím na koncert Nicka Cavea. Sleduji nadšený dav lidí, kteří se radují z hudby, a moje mysl zatím není schopná to zpracovat. Užívám si fantastický koncert (podle znalců jeden z nejlepších výkonů tohoto pozoruhodného umělce za mnoho let), ale je to trochu absurdní konstelace. V mysli jsem pořád na Ukrajině. Výkřiky Cavea „Stop“ a „You Are Beautiful“ pro mě najednou dostávají úplně jiný rozměr. Občas se v nadsázce říká, že Nick Cave koncerty pojímá jako velmi svérázné mše. Přesně tak to teď cítím. Modlím se za Ukrajinu.