Lidovci jako úkaz

Víkendový sjezd KDU-ČSL připomenul známou věc: existuje celá řada důvodů, proč lidovce nesnášet. A podobná řada důvodů, proč je obdivovat.

Začněme tím druhým. Lidovci jsou úkaz. V době, kdy u voličů bodují populistická sdružení majetnicky ovládaná svými sebestřednými zakladateli, tak u nás stále boduje více než sto let stará strana opírající se o čitelné hodnoty, rozhodující se demokraticky, opírající se o pevnou členskou strukturu v regionech. Nic z toho nedokázalo zabránit historickým selháním, lidovci se z nich ale uměli vzpamatovat a na rozdíl od jiných si udržet trajektorii, díky níž se na ně mohou demokraté s menšími či většími výhradami spolehnout. 

Potvrdily to i poslední tři dekády. Lidovci hráli v porevolučních vládách hodně na sebe, ve chvílích, kdy bylo třeba jednat, lavírovali, nepatřili mezi nejoblíbenější koaliční partnery. Hledat konkrétní důvod, proč je podpořit, byl velmi často neřešitelný úkol. Pokud ale právě na ně připadla po volbách a politickém handlování správa státu, mohl člověk zůstat v základních rysech jeho fungování (udržení demokracie a tržní ekonomiky, starost o bezpečnost, setrvání v západních strukturách, zájem o slabé členy společnosti) klidný.