Výhoda otočky přes Brusel

Studovat Evropskou unii srovnáváním s Novým Zélandem vypadá jako nesmyl, překvapivý význam některých bruselských postupů však občas vynikne lépe.

Dlouhodobé plány EU představují specifický žánr science fiction, který lze číst jen s jistou mírou sebezapření. Próza je to únavná a je těžké brát vážně grafy, mířící až k příštímu století. Pokud se k plánovanému stavu někdy dobereme, tak lze s jistotou očekávat, že to bude komplikovanější cestou a s jistotou o dost později. Přesto nudné plány na několik desetiletí dopředu mají svůj smysl, zvláště pro investice do infrastruktury.

Středopravá vláda ve Wellingtonu slíbila voličům nižší daně. Prvním bodem vládního programu tak byly rozpočtové škrty. Za oběť jim padly plány na nové trajekty mezi Severním a Jižním ostrovem, masivní investice do rozvodů vody ve městech a investice do železnic. Dlouhodobé investiční projekty, které prosazovala předchozí vláda, tak skončily pod stolem, přestože loděnice už začaly stavět první trajekt.

Nové priority nové vlády nejsou žádným překvapením. Avšak když začali novináři srovnávat plány předchozích vlád, ukázalo se, že politické kyvadlo téměř vždy smetlo především velké investice do infrastruktury. Klíčové projekty tak po desetiletí zůstávaly v bodě nula – než se začalo stavět, vláda rozhodla jinak. Výsledkem je, že stařičkým trajektům v rozbouřené Cookově úžině občas chcípne motor, ve Wellingtonu se z trubek ztratí téměř polovina pitné vody a modernizace silnic i železnic pokulhává i za neoslnivým českým tempem.