Před pár týdny jsem se vrátil z Gordonovské konference o vodě a vodných roztocích. Série konferencí, pojmenovaná po jejím zakladateli, americkém chemikovi Neilu Gordonovi, vznikla již před druhou světovou válkou a dnes je považovaná za asi nejlepší vědecká setkání, jaká se v chemii a příbuzných oborech konají.
Jedná se o relativně malé konference se zhruba stovkou účastníků, organizované v létě v areálech soukromých internátních středních škol v odlehlých koutech Nové Anglie, když děti odjedou na prázdniny (čtenáři románů Johna Irvinga, jako třeba Svět podle Garpa, vědí přesně, o jakých školách je řeč). Konference o vodě se koná každý sudý rok v Holderness School ve státě New Hampshire a pro mě se postupně stala srdeční záležitostí. Poprvé jsem se jí zúčastnil před dvaceti lety a od té doby jsem ani jednou nevynechal, s výjimkou covidového roku 2020, kdy byla konference zrušena.
Na první desetiletí, kdy jsem do New Hampshire jezdil, vzpomínám jako na inspirativní období, kdy přednášky přinášely spoustu nových nápadů, které se pak večer dlouze probíraly při neformálních diskusích u piva. Pak se ale stalo něco neblahého. Konference se jako by začala motat v kruhu kolem jednoho velmi ezoterického tématu. V kostce šlo o to, zda pro vodu existuje druhý kritický bod.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
