Je národně-bezpečnostní šéf v konfliktu zájmů?

O zřízení postu poradce pro národní bezpečnost mluvili experti a politici minimálně od roku 2012, kdy se o jeho potřebě poprvé veřejně zmínil tehdejší premiér Petr Nečas. Každá ze tří tuzemských tajných služeb dokázala během své existence získat unikátní informace. Rezorty vnitra a obrany napsaly za ta léta množství strategických projektů na ochranu země, stejně tak ministerstvo průmyslu ohledně energetické bezpečnosti. Jenže podle expertů i politiků chybělo to zásadní: efektivní spolupráce mezi institucemi, která by dokázala informace a projekty spojit v ucelený obraz a ten využít v realitě.

Sdílení informací mezi institucemi bylo v minulosti špatné, politici se často ve spleti jednotlivých dat neorientovali, nebo – ukázkovým příkladem je prezident Miloš Zeman – prosazovali vlastní zájmy, které odporovaly oficiálním státním doktrínám a spojeneckému partnerství. Přitom schopnost země prosadit své zájmy v zahraničí záleží podle diplomatů na tom, jak jednotným a přesvědčivým hlasem je země vyjadřuje.

Od postu poradce pro národní bezpečnost experti očekávali, že dokáže český hlas v zahraničí i doma zkoordinovat. Že dá bezpečnostním strategiím jednotnou tvář, vybuduje mezi institucemi důvěru. Roky přitom o plánech na zrod takové funkce platilo totéž, co o řadě dalších bezpečnostních a obranných vizí. Debatovalo se, něco se napsalo na papír, a tam to skončilo. Po ruském přímém útoku na Ukrajinu v únoru 2022 se však věci začaly rychle měnit a od loňského ledna existuje post oficiálně. Prvním poradcem pro národní bezpečnost se stal někdejší diplomat Tomáš Pojar. Rok a půl je dostatečně dlouhá doba k posouzení skutečného smyslu nové funkce a také – poté co se v médiích objevily náznaky jeho možného střetu zájmů – důvěryhodnosti a úspěšnosti jejího vykonavatele.