Děti: ochraňovat, nebo zocelit?

Dvanáctiletý Jonáš Doležal na první pohled nepůsobí nijak křehce. Tmavovlasý kluk v mikině s kapucí, který sedí naproti mně v kavárně v centru Prahy, si bez mrknutí oka objedná zelený čaj, usrkává ho z lahve, a ačkoli mluví s novinářem, který se ho vyptává na osobní věci, uvolněně konverzuje a občas utrousí vtip. Jeho rozpoložení se ale ostře proměňuje ve chvíli, kdy přijde řeč na loňské přijímačky na víceleté gymnázium, u nichž neuspěl. Tvář mu zčervená, hlas se zadrhne a oči se zalijí slzami. Matka synovi podává balíček kapesníků, konejší ho láskyplnými slovy a po chvíli už je Jonáš zase klidný. Během hodinové schůzky pak na chlapce přijde pláč ještě dvakrát: Když popisuje, jak se někdy hroutí před školní písemkou, a pak ve chvíli, kdy znovu mluví o neúspěchu u přijímaček. „Byla to asi nejhorší věc, kterou jsem kdy zažil. Byl jsem pak prostě pořád jenom smutný,“ vzpomíná. A ačkoli od nepříjemné události uplynul už více než rok, stále si pokládá otázku, proč kvůli stresu u zkoušky úplně pohořel, když se předtím poctivě připravoval a testy nanečisto bez problémů zvládl. Velkou ranou pro Jonáše bylo i to, že jeho kamaráda na školu přijali a jeho ne, což ještě víc podkopalo jeho sebevědomí. Stav, který následoval, dnes dělá jeho rodičům velké starosti.

Jonášova matka dlouho neměla pocit, že by jejího syna mohl tento v podstatě běžný neúspěch takhle zdrtit. Ve školce se projevoval jako spokojené dítě, později bez problémů nastoupil do skautského oddílu nebo basketbalového klubu. Po příchodu na základní školu si ale začala všímat, že tváří v tvář překážkám a stresům, které ona v dětství v klidu zvládala, má její syn tendenci propadat zoufalství a vzdávat se. Nejdříve šlo o domácí úkoly nebo písemky. Pak přišla pandemie covidu a lockdowny, během nichž Jonáš ztratil chuť vídat se s kamarády, byl smutný a uzavíral se do sebe. Dosavadním vrcholem pak byly zmíněné přijímačky. „Jako by mu chyběla schopnost se nezhroutit, když přijde nějaká překážka. A když se zhroutí, je pro něj strašně těžké zase vstát,“ říká Lucie Doležal Nováková a pokládá si otázku, jak tuto schopnost u syna posílit. Na jednu stranu by byla ráda, kdyby věci snáze zvládal, zároveň ale oceňuje jeho citlivou empatickou povahu a chce ho chránit. „Do jaké míry ho mám ochraňovat před okolím, anebo ho naopak zocelit? To je téma, nad kterým přemýšlím každý den,“ říká.

Popsané rodičovské dilema rozhodně není nové. Dnes je ale mimořádně aktuální – množící se zprávy o psychických obtížích dětí v posledních měsících prakticky nelze minout. Nedávný pilotní průzkum Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) u žáků devátých tříd základních škol laické znepokojení potvrzuje. Podle dat 40 procent dospívajících dětí v Česku vykazuje symptomy střední nebo těžké deprese a 30 procent hlásí projevy úzkosti. Příčiny vysokého výskytu duševních obtíží šetření nezkoumalo a zcela jistě jich je celá řada, autoři výzkumu ale ze své praxe jako jednu z nich zmiňují něco velmi podobného tomu, o čem mluví matka dvanáctiletého Jonáše. Tedy že dnešní děti jsou v porovnání s generací rodičů citlivé a empatické, ale mnoha z nich současně chybí schopnost čelit životním těžkostem a výzvám. Zjednodušeně řečeno nemají nástroje na to, jak se s nimi vyrovnat, což často vede k úzkostem a depresím. Psychologové tento arzenál označují jako psychickou odolnost neboli rezilienci a pro dobrý život dětí a jejich duševní rozpoložení je podle nich zásadní. Otázka pro vědce a především rodiče tedy zní jasně: jak u dětí posílit něco tak těžko uchopitelného, jako je zvládání životních těžkostí?

Síla a bezpečí

Zapeklitou otázku si položila i psycholožka Pavla Koucká a svůj pohled na věc pak nabídla v knize z roku 2021 pojmenované Odolné dítě. Soustředí se v ní hlavně na to, jak dnes dítě vést k tomu, aby se odolným stalo. Kniha není odborným pojednáním, ale spíše čtivě psaným souborem doporučení, v němž autorka vychází z odborných studií, z vlastní terapeutické praxe, ale také ze svých zkušeností s výchovou (sama je matkou tří dětí). I ona zde naznačuje dnes často zaznívající, nicméně daty ne zcela podložený dojem, že dnešní generace dětí je méně odolná než ty předchozí. V knize to ale vysloveně neříká a tvrdit to s jistotou podle ní ani nejde. Jednak neexistují výzkumy měřící odolnost tuzemských dětí kdysi a dnes, a tato vlastnost se navíc těžko měří.

Stejně tak nelze porovnávat, co snášela předchozí generace, s tím, čemu čelí ta dnešní, vyrůstající v mnohem rychlejším on-line světě silně zaměřeném na individuální výkon a úspěch. Zmíněný pilotní průzkum NÚDZ sice u dětí odhalil vysoký výskyt úzkosti a deprese, je ale nutné ho číst s vědomím, že dnes psychické problémy více zkoumáme, děti se o nich nestydí mluvit, a tak se o nich logicky i více dozvídáme. „Nicméně ano, domnívám se, že dnešní děti jsou méně psychicky odolné,“ říká Koucká nad šálkem čaje ve své pražské kanceláři.

Příčin je podle psycholožky více, za jednu z těch významných však ona sama považuje fakt, že dnešní rodiče své děti od narození až příliš chrání před životními těžkostmi, ať už jde o neúspěch, konflikt s vrstevníky nebo třeba fyzické nepohodlí. „Snaží se je všestranně rozvíjet, být jim pořád k dispozici a umetat jim cestičku, čímž z nich dělají takové skleníkové květinky. Dítě ale překážky nutně potřebuje, aby mohlo sílit,“ popisuje Koucká jednu z ústředních tezí své knihy. Jako příklad dává modelovou situaci na dětském hřišti, kdy jedno malé dítě vezme druhému lopatičku. „Jedna maminka začne vyžadovat lopatičku zpátky, ta druhá se za děťátko omluví a všichni jsou spokojení. Dítě se ale nenaučí si tu lopatičku vymoct samo a místo toho spoléhá na maminku,“ popisuje Koucká.

A přehnaně ochranářsky se dnešní rodiče zpravidla chovají i v pozdějších fázích života dítěte. Děti ve školním věku už netráví svůj volný čas neorganizovanou hrou s kamarády někde venku, jako to dělali jejich rodiče, ale navštěvují kroužky, tréninky nebo doučování, kam je rodiče často i odvezou. Ona volná hra bez dozoru je přitom pro vývoj odolnosti důležitá. Nebyla totiž jen hrou, ale také tréninkem motoriky a orientace v čase a prostoru, mladší děti učila hledat svou roli v kolektivu, starší odpovídat za slabší členy „tlupy“. Celou partu pak učila rozhodovat se, jak s volným odpolednem po příchodu ze školy vlastně naloží.

Zkušenost mnoha dnešních dětí je jiná. Jejich život je zahlcen organizovanými aktivitami, při nichž se sice učí konkrétní (často užitečné) dovednosti, už to ale není tak docela jejich čas. „Ve volné hře bylo dítě samo sebou. Na tréninku poslouchá, plní pokyny,“ poukazuje Koucká na podstatný rozdíl. Dítě se tak podle ní často nenaučí zjistit, co ho vlastně baví, a organizovaná zábava se může stát další povinností, kde se od něj stejně jako ve škole zase očekává nějaký výkon.

Pokud dítěti po kroužcích nějaký čas ještě zbude, velkou část ho stráví na sociálních sítích, hraním her nebo sledováním videí, což psychické odolnosti podle psycholožky také neprospívá. Nemluvíme teď o tom, co tam dělají, ale že pozornost je opět zahlcená – děti skoro nikdy nezažívají nudu, čímž také přicházejí o chvíli „sám se sebou“. Je přitom vědecky podložený fakt, že právě okamžiky nicnedělání bez koncentrované pozornosti a zdánlivá „nuda“ jsou pro mozek dítěte důležitý modus, v němž se třídí myšlenky a zpracovávají vzpomínky, což pomáhá utvářet osobnost. Ke zmíněnému je nutné připočíst ještě covidovou pandemii, která děti izolovala na dlouhou dobu doma, což mělo na jejich psychickou pohodu hluboce negativní dopad. „Přišly o řád, o koníčky, o kamarády, ztratily možnost trénovat si své fungování v kolektivu. A celé to navíc trvalo z dětského pohledu hrozně dlouho,“ popisuje Koucká.

Zmíněná rizika všichni vidí, nebo o nich alespoň něco tuší. Existuje ale recept, jak psychickou odolnost dětí posílit? „Doporučila bych rodičům, aby všechny problémy hned neřešili místo dětí,“ říká. Rozhodně to podle ní neznamená držet se motta „co tě nezabije, to tě posílí“. „Tohle heslo nemám ráda – možná nezabije, ale poškodí, a někdy nenávratně. Je třeba rozlišovat, co je pro dítě jen nepříjemné a co už nebezpečné,“ říká. Dát univerzální radu pro řešení problémů podle psycholožky ale nejde, vždy záleží na dítěti a situaci. „Některé dítě o tom bude chtít mluvit, jiné ne, některé chce, aby mu rodič pomohl, jiné nikoli. Tohle je potřeba citlivě vykomunikovat,“ popisuje. Pokud například dítě přijde s tím, že mu ve škole spolužák ubližuje, nebo si stěžuje na nespravedlnost hodnocení v testu, rodič by neměl hned brát věc do svých rukou, ale ani ji bagatelizovat. „Je dobré vnímat emoci, kterou dítě cítí, a mluvit s ním o tom, ale nenavrhovat hned řešení. Lepší je se zeptat, jak by to chtělo řešit samo, a povzbudit ho v tom, čímž u něj podpořím pocit kontroly nad vlastním životem a tím i psychickou odolnost. A vložit se do toho jen v situacích, které by dítě samo nezvládlo,“ říká psycholožka.

Rodič může pomoci také tím, že dítě bude podporovat v tom, co ho baví, a rozvíjet jeho silné stránky, protože prožitý úspěch později v období krize zpravidla slouží jako zdroj síly. Zároveň by ale dítě nemělo být zahlcováno aktivitami. „Mělo by se učit i odpočívat. A také si říct o pomoc. I to je výchova k odolnosti,“ říká Koucká s tím, že v přiznávání problémů jsou dnešní děti naopak lepší než předchozí generace. Zásadní je podle psycholožky i to, jak rodič sám řeší své problémy. „Dítě nás pozorně sleduje. Když nás vyhodí z práce, vidí jasně, jestli začneme shánět novou a třeba se i rekvalifikujeme, anebo se z toho sesypeme a obviňujeme celý svět,“ popisuje. A zmiňuje při tom poznatek, na kterém se shodují snad všechny výzkumy o rezilienci. Aby mohlo být dítě psychicky odolné, zásadní je, aby mělo blízkou osobu, na niž se může obrátit. Zní to banálně, ale vzhledem k laické představě odolného člověka coby silného, nezávislého individua jde o důležitou připomínku: Klíčem k odolnosti jsou vazby na okolí. „Milující a vstřícné prostředí se ukazuje jako zásadní,“ říká Koucká.

Může to být lepší

Zmíněné zjištění se opírá o výzkumy, které stály u počátků vědeckého zájmu o psychickou odolnost. Jedním z pionýrů disciplíny byla americká psycholožka Emmy Werner, která na konci padesátých let minulého století zkoumala, jak odlišné startovní podmínky ovlivňují šanci dětí na úspěšný život. Testovacím vzorkem byla kompletní dětská populace narozená v roce 1955 na havajském ostrově Kauai. Třetina ze sedmi stovek dětí pocházela z rodin se ztíženými podmínkami: vyrůstaly v chudobě, často jen s jedním rodičem, který byl leckdy závislý na alkoholu nebo trpěl psychickým onemocněním. Výzkumnice předpokládala, že děti z těchto rodin budou mít ve škole problémy s učením a v dospělém životě se zákonem, těžko si najdou dobrou práci, budou hůře navazovat vztahy a ztížený start negativně ovlivní i jejich fyzické zdraví. Se skupinou sociálních pracovníků děti v pravidelných intervalech sledovala od narození po dobu čtyřiceti let a ke svému překvapení zjistila, že asi třetina ze zhruba dvou stovek dětí z nestabilních rodin vyrostla ve schopné, zodpovědné a pečující dospělé, kteří měli pevné vztahy, dobrou práci a neporušovali zákon.

Co způsobilo, že některé děti uspěly nad očekávání? Werner u odolných jedinců vystopovala několik společných rysů. Ukázalo se, že některé předpoklady odolnosti jsou vrozené: úspěšné děti byly od malička komunikativní, společenské a spíše klidné. Oproti dětem, které zaznamenaly později v životě problémy, byly často vývojově napřed. U odolných dětí se ve školním věku projevil talent na určitou dovednost, který jim dával pocit hrdosti, měly také pocit, že mají kontrolu nad svým životem a problémy dokážou zvládnout. Stanovovaly si realistické cíle a pomáhaly lidem ve svém okolí, čímž získaly pocit užitečnosti. Výzkum ale zjistil i vnější faktory, které hrály zásadní roli. Odolné děti se mohly vždy opřít alespoň o jednoho dospělého, který pro ně byl pilířem stability, a pokud to nebyl rodič, mohl to být dědeček, starší sourozenec nebo strýc. Zároveň měly v okolí někoho, kdo fungoval jako jejich vzor, třeba učitele, souseda nebo rodinného přítele.

Tyto výzkumy byly průlomové nejen v impozantním časovém rámci, ale i v tom, že ukázaly, že psychická odolnost není nutně vrozená, ale ovlivňují ji i vnější faktory a dá se posílit (ale i oslabit) během života. Zároveň ukázaly, že rezilience, obzvlášť u dětí, je z vědeckého hlediska těžko měřitelná, protože ji tvoří široká paleta faktorů a výsledek se dozvíme až po mnoha letech.

Na tato zjištění navázali psychologové, kteří zkoumali, jak je možné ji posílit právě ve formativním období dětství. Jednou z nejvýraznějších takových postav byl profesor Pensylvánské univerzity Martin Seligman, který tvrdil, že klíčem k úspěšnému zvládání překážek je schopnost zaujmout k nim správný postoj. Věří, že když to děti naučíme, nebudou tolik propadat zoufalství a s životem se budou vypořádávat snáz. Ve své knize The Optimistic Child (Optimistické dítě) z roku 1996 popisuje koncept tzv. naučeného optimismu, jehož jádrem je předpoklad, že zdrojem negativního pocitu ve většině případů není naše špatná životní zkušenost, ale to, jak si ji vysvětlujeme.

V knize dává rodičům řadu praktických rad, jak děti učit vykládat si situace od neúspěchu ve škole až po konflikt s kamarádem tak, aby z nich nevyšly jako bezmocné a zoufalé, ale naopak plné optimismu. Jednou z nich je zásada tří P (personalizace, pervazivita, permanence), která rodičům radí učit děti, aby svá selhání nikdy neoznačovaly za osobní, všeobjímající a trvalá. Například po nepovedené písemce je možné si říkat, že příčina je v naší hlouposti (personalizace), že celý náš život nestojí za nic (pervazivita) a už to tak bude navždycky (permanence). Anebo je možné se na věc podívat jinak: písemku jsme nezvládli, protože jsme se dost neučili nebo jsme propadli stresu. Ale v jiných oblastech života se nám daří, takže není důvod k panice. Příště to může být rozhodně lepší. Aby však tento optimismus fungoval, musí být spojen s rozhodnutím, co udělat pro řešení problematické situace.

Seligman s kolegy hypotézu otestoval na školácích ve věku deseti až dvanácti let, učil je tuto i další psychologické techniky a ukázalo se, že ve třídách, které kurzem prošly, se výrazně snížil výskyt projevů deprese a účinek výuky trval i po dvou letech. Spolu s kolegy pak Seligman vytvořil cyklus workshopů, který po vydání knihy nabízel školám a později třeba i americké armádě. Podobné školní kurzy se šířily i v dalších zemích a u dětí, které jimi prošly, byl prokazatelně zaznamenán snížený výskyt depresí nebo úzkostí. Podstatné je, že většina takových kurzů se nezaměřuje čistě na posílení psychické odolnosti, ale celkově se snaží zvýšit něco, co lze označit za duševní gramotnost, kam patří třeba i umění říct si o pomoc.

Pojmenovat a trénovat

V Česku podobný systémový nástroj zatím chybí a to, zda se děti učí pracovat s psychikou, záleží kromě rodiny spíše na aktivních pedagozích či ředitelích. Například učitelka z pražské Základní školy Gutova Kristýna Kapounková se sedmáky ze své třídy o těchto věcech mluví v rámci předmětu Výchova ke zdraví nebo během třídnických hodin. Jako k velmi mladé učitelce k ní mají žáci blízko a často se jí svěřují i se svými problémy. Dívky prý nejčastěji stresuje to, že si v rámci porovnávání na sociálních sítích připadají „ne dost hezké“. Chlapci mají často obavy z odmítnutí od dívek. Obě pohlaví pak trápí tlak na úspěch ve škole. „Současný systém vzdělávání je nastaven hodně na výkon a známkování, některé děti chodí třikrát týdně na doučování kvůli přípravě na přijímačky. Já v tom jsem taky, ale snažím se to aspoň nějak zmírnit. Pokud bude dítě vystresované, nic se nenaučí,“ říká.

Kapounková děti učí zvládat stres například pomocí dechových cvičení, která si našla na internetu. Její žačka Natálie prý techniku používá při písemce, když je nervózní. „Na chvíli položím pero, zhluboka dýchám a myslím na něco úplně jiného. Pak pokračuji v psaní,“ popisuje dospívající dívka techniku, která jí pomáhá se uklidnit. Učitelka se svými žáky už také zkoušela nastolit modelovou situaci, že se nedostali na vysněnou střední školu, což se některým z nich rozhodně stane. „Vytvářeli myšlenkovou mapu, kde mohli napsat pocity, které to v nich vyvolalo. Zkoušeli přijít na to, co to přinese za negativa, ale třeba i za benefity,“ popisuje. Učitelka si uvědomuje, že svojí aktivitou výskytu psychických těžkostí nezabrání, ale některým dětem může alespoň pomoci.

Školy dnes k výuce duševní gramotnosti nic nenutí, po zveřejnění výzkumu NÚDZ, odhalujícího vysoký výskyt symptomů psychických obtíží u dětí, by však tato oblast měla dostat větší prioritu. Koordinátoři průzkumu souběžně s ním vytvořili a úspěšně otestovali půlroční kurz, v rámci něhož se děti učily mluvit o emocích, pracovat se stresem, posilovat psychickou odolnost a také poznat, kdy si říct o pomoc. Má název Všech pět pohromadě, výzkumníci ho otestovali na několika desítkách škol v Plzeňském a Karlovarském kraji a podle koordinátora projektu Matěje Kučery měl na psychický stav žáků pozitivní dopad. Autoři výzkumu to zjistili tak, že pomocí dotazníků a rozhovorů s žáky i učiteli změřili psychickou pohodu účastníků kurzu před ním a po něm a výsledky srovnali se skupinou, která kurzem neprošla. „Jeho absolventi na tom byli lépe,“ říká Kučera. Jestli kurz zavedou i další školy v Česku, nicméně bude dále záviset na řediteli nebo aktivním učiteli. Kurz zároveň podle Kučery rozhodně nemá ambice nahradit práci dětských psychologů a terapeutů, jichž je aktuálně chronický nedostatek.

Školní kurz nebo poučený rodič je totiž sice užitečný, ale pokud dítě trpí vážnými projevy úzkosti nebo deprese, je čas vyhledat odborníka. S takovými dětmi se ve své praxi setkává psychoterapeutka Lucia Vašková. „Máme tu děti, které nevěří, že by mohly zvládnout svůj život. Mají pocit, že jim ujel vlak a že už ho nedoženou. Snažíme se jim dát naději, že se do života můžou vrátit,“ popisuje svoji práci. Některé děti, které potkává, mají panický strach z návratu do kolektivu školní třídy po dlouhé pauze nebo po šikaně, jiné se třeba bojí veřejně prezentovat před ostatními. „Nejdříve jde o to s nimi pojmenovat, co je ten jejich stresor nebo emočně náročná situace. Až pak se je učíme trénovat, jak ho zvládnout,“ říká terapeutka. Jako příklad dává čtrnáctiletou dívku, která trpěla úzkostí a nedokázala ve škole mluvit před ostatními. V rámci terapie se postupně nanečisto osmělovala, až nakonec modelovou situaci zvládla i naživo před třídou. Terapeutka dětské pacienty učí i různé dechové techniky podobné těm, které popisovala učitelka Kapounková.

Dětem, které trápí psychické obtíže, může podle psycholožky pomoci také návštěva některé z terapeutických skupin, kam děti chodí mimo školu a o svých problémech tu mluví s podobně starými dětmi pod dohledem psychologů. Do jedné takové po neúspěchu u přijímaček na gymnázium přivedla Lucie Doležal Nováková i v úvodu zmíněného syna Jonáše, když předtím bez úspěchu vyzkoušela různé rady popsané v příručkách (včetně té od Pavly Koucké). Na první setkání Jonáše doprovodila, následující půlrok už mezi další podobně staré kluky chodil sám.

Jonáše prý překvapilo, že ostatní členové skupiny byli „normální“, jen měli stejně jako on v životě nějakou těžkost. Setkání probíhala tak, že jeden z chlapců řekl, s čím se potýká, a ostatní mu pak radili, jak se s tím vypořádat. Situaci někdy všichni společně přehrávali jako divadlo. „Jeden kluk měl problém, že ho spolužák urážel. Dalšímu se rodiče blbě rozvedli,“ vzpomíná Jonáš. Na setkáních také řešili, co jim pomáhá v situaci, kdy přijdou těžko zvladatelné emoce. „Jeden kluk zjistil, že mu pomáhají videohry, tak mu ostatní řekli, ať se neomezuje a hraje je,“ vzpomíná. Jonášovi prý na jeho pláč pomáhá zhluboka dýchat a také to, když si jde zajezdit na skateboardu. „Když to na mě přijde ve třídě, tak úplně vypnu, zhluboka dýchám a myslím na to, že pak na toho skejta půjdu. To pomůže,“ říká. Návštěva terapeutické skupiny měla na Jonáše dobrý vliv i podle jeho matky Lucie. Smutných stavů se nezbavil, podařilo se je ale zmírnit a přestal se uzavírat sám do sebe a spolu se školní psycholožkou teď pracuje i na tom, aby u příštích přijímaček stres lépe zvládl. Má dnes už pocit, že tentokrát vše půjde hladce? „To nevím. Ale ještě mám víc než rok času,“ říká uvolněně.