Děti: ochraňovat, nebo zocelit?

Dvanáctiletý Jonáš Doležal na první pohled nepůsobí nijak křehce. Tmavovlasý kluk v mikině s kapucí, který sedí naproti mně v kavárně v centru Prahy, si bez mrknutí oka objedná zelený čaj, usrkává ho z lahve, a ačkoli mluví s novinářem, který se ho vyptává na osobní věci, uvolněně konverzuje a občas utrousí vtip. Jeho rozpoložení se ale ostře proměňuje ve chvíli, kdy přijde řeč na loňské přijímačky na víceleté gymnázium, u nichž neuspěl. Tvář mu zčervená, hlas se zadrhne a oči se zalijí slzami. Matka synovi podává balíček kapesníků, konejší ho láskyplnými slovy a po chvíli už je Jonáš zase klidný. Během hodinové schůzky pak na chlapce přijde pláč ještě dvakrát: Když popisuje, jak se někdy hroutí před školní písemkou, a pak ve chvíli, kdy znovu mluví o neúspěchu u přijímaček. „Byla to asi nejhorší věc, kterou jsem kdy zažil. Byl jsem pak prostě pořád jenom smutný,“ vzpomíná. A ačkoli od nepříjemné události uplynul už více než rok, stále si pokládá otázku, proč kvůli stresu u zkoušky úplně pohořel, když se předtím poctivě připravoval a testy nanečisto bez problémů zvládl. Velkou ranou pro Jonáše bylo i to, že jeho kamaráda na školu přijali a jeho ne, což ještě víc podkopalo jeho sebevědomí. Stav, který následoval, dnes dělá jeho rodičům velké starosti.

Jonášova matka dlouho neměla pocit, že by jejího syna mohl tento v podstatě běžný neúspěch takhle zdrtit. Ve školce se projevoval jako spokojené dítě, později bez problémů nastoupil do skautského oddílu nebo basketbalového klubu. Po příchodu na základní školu si ale začala všímat, že tváří v tvář překážkám a stresům, které ona v dětství v klidu zvládala, má její syn tendenci propadat zoufalství a vzdávat se. Nejdříve šlo o domácí úkoly nebo písemky. Pak přišla pandemie covidu a lockdowny, během nichž Jonáš ztratil chuť vídat se s kamarády, byl smutný a uzavíral se do sebe. Dosavadním vrcholem pak byly zmíněné přijímačky. „Jako by mu chyběla schopnost se nezhroutit, když přijde nějaká překážka. A když se zhroutí, je pro něj strašně těžké zase vstát,“ říká Lucie Doležal Nováková a pokládá si otázku, jak tuto schopnost u syna posílit. Na jednu stranu by byla ráda, kdyby věci snáze zvládal, zároveň ale oceňuje jeho citlivou empatickou povahu a chce ho chránit. „Do jaké míry ho mám ochraňovat před okolím, anebo ho naopak zocelit? To je téma, nad kterým přemýšlím každý den,“ říká.

Popsané rodičovské dilema rozhodně není nové. Dnes je ale mimořádně aktuální – množící se zprávy o psychických obtížích dětí v posledních měsících prakticky nelze minout. Nedávný pilotní průzkum Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) u žáků devátých tříd základních škol laické znepokojení potvrzuje. Podle dat 40 procent dospívajících dětí v Česku vykazuje symptomy střední nebo těžké deprese a 30 procent hlásí projevy úzkosti. Příčiny vysokého výskytu duševních obtíží šetření nezkoumalo a zcela jistě jich je celá řada, autoři výzkumu ale ze své praxe jako jednu z nich zmiňují něco velmi podobného tomu, o čem mluví matka dvanáctiletého Jonáše. Tedy že dnešní děti jsou v porovnání s generací rodičů citlivé a empatické, ale mnoha z nich současně chybí schopnost čelit životním těžkostem a výzvám. Zjednodušeně řečeno nemají nástroje na to, jak se s nimi vyrovnat, což často vede k úzkostem a depresím. Psychologové tento arzenál označují jako psychickou odolnost neboli rezilienci a pro dobrý život dětí a jejich duševní rozpoložení je podle nich zásadní. Otázka pro vědce a především rodiče tedy zní jasně: jak u dětí posílit něco tak těžko uchopitelného, jako je zvládání životních těžkostí?

Síla a bezpečí

Zapeklitou otázku si položila i psycholožka Pavla Koucká a svůj pohled na věc pak nabídla v knize z roku 2021 pojmenované Odolné dítě. Soustředí se v ní hlavně na to, jak dnes dítě vést k tomu, aby se odolným stalo. Kniha není odborným pojednáním, ale spíše čtivě psaným souborem doporučení, v němž autorka vychází z odborných studií, z vlastní terapeutické praxe, ale také ze svých zkušeností s výchovou (sama je matkou tří dětí). I ona zde naznačuje dnes často zaznívající, nicméně daty ne zcela podložený dojem, že dnešní generace dětí je méně odolná než ty předchozí. V knize to ale vysloveně neříká a tvrdit to s jistotou podle ní ani nejde. Jednak neexistují výzkumy měřící odolnost tuzemských dětí kdysi a dnes, a tato vlastnost se navíc těžko měří.

Stejně tak nelze porovnávat, co snášela předchozí generace, s tím, čemu čelí ta dnešní, vyrůstající v mnohem rychlejším on-line světě silně zaměřeném na individuální výkon a úspěch. Zmíněný pilotní průzkum NÚDZ sice u dětí odhalil vysoký výskyt úzkosti a deprese, je ale nutné ho číst s vědomím, že dnes psychické problémy více zkoumáme, děti se o nich nestydí mluvit, a tak se o nich logicky i více dozvídáme. „Nicméně ano, domnívám se, že dnešní děti jsou méně psychicky odolné,“ říká Koucká nad šálkem čaje ve své pražské kanceláři.

Příčin je podle psycholožky více, za jednu z těch významných však ona sama považuje fakt, že dnešní rodiče své děti od narození až příliš chrání před životními těžkostmi, ať už jde o neúspěch, konflikt s vrstevníky nebo třeba fyzické nepohodlí. „Snaží se je všestranně rozvíjet, být jim pořád k dispozici a umetat jim cestičku, čímž z nich dělají takové skleníkové květinky. Dítě ale překážky nutně potřebuje, aby mohlo sílit,“ popisuje Koucká jednu z ústředních tezí své knihy. Jako příklad dává modelovou situaci na dětském hřišti, kdy jedno malé dítě vezme druhému lopatičku. „Jedna maminka začne vyžadovat lopatičku zpátky, ta druhá se za děťátko omluví a všichni jsou spokojení. Dítě se ale nenaučí si tu lopatičku vymoct samo a místo toho spoléhá na maminku,“ popisuje Koucká.