Pokrok je možný, ale není zaručený. Západ čeká proměna myšlení  

Nynější německá vláda chtěla být víc než vládou. Když se sociální demokraté, Zelení a liberálové koncem roku 2021 dohodli na historicky první koalici, slibovali velkolepé změny. „Odvaha k většímu pokroku“ zněl název jejich volebního programu, který sliboval mnohem rychlejší ekologickou modernizaci, jiné nastavení sociální politiky i další liberalizaci společnosti (snížení volebního věku, legalizaci marihuany, ulehčení legální imigrace – pozn. red.).

Po dvou letech konfrontace s dnešní realitou a jejími krizemi se však vládní ambice smrskly a na stole jsou zcela zásadní otázky: Je v Německu a v celém západním světě ještě reálné dělat politiku, která bude vycházet z ideálů pokroku? A co tahle myšlenka vůbec znamená v podmínkách politiky 21. století?

Moderní liberální demokracie západního typu jsou neoddělitelně spjaty právě se snahou dosáhnout pokroku. Jeho přesná povaha – zda je v dané době důležitější rozšířit svobodu, dosáhnout větší rovnosti, zvýšit prosperitu, nebo rozvinout nové technologie – je sice pravidelným předmětem sporů. Ale v DNA západní modernity je princip, že cílem techniky a vědy, ekonomiky a nakonec i politiky je vývoj k lepšímu. A že je také možné ho dosáhnout. Moderní západní společnosti žijí z tohoto příslibu.

Zdroje hluboké nejistoty

Víra v pokrok dosáhla v západním světě svého vrcholu v období od roku 1945 až do počátku sedmdesátých let 20. století. Hospodářský růst, sociální rozvoj širokých vrstev společnosti, technologické inovace a rozmach štědrého sociálního státu byly charakteristickými znaky „trente glorieuses“, slavných tří desetiletí. Po pádu berlínské zdi následoval nový příliv optimismu a víry v pokrok, opřený v devadesátých letech o rozvoj globalizace a digitalizace. Nyní jsme však vstoupili do fáze, kdy tato nezlomná pozitivní očekávání lepší budoucnosti přestávají působit důvěryhodně – nejen v Německu, ale na celém Západě. Má to své důvody: klimatická změna působí celosvětové škody, občané přestávají důvěřovat liberální demokracii a volí populisty. Veřejná infrastruktura od dopravy přes zdravotnictví až po školství přestává místy stačit nárokům doby.

V celosvětovém měřítku pak Západ ztrácí pozici garanta stávajícího pořádku. Role Západu je zpochybňována v mnoha světových regionech – zčásti autoritáři, zčásti státy usilujícími o větší autonomii. Současně jsou uvnitř západních společností více vidět a slyšet ti, kdo v minulých dekádách sociálně a kulturně tratili a cítí se být poraženými. Další velké výzvy s sebou přináší stárnutí evropské společnosti – od nedostatku pracovních sil až po krizi důchodového systému.

Hluboká nejistota způsobená celým tímto vývojem je hmatatelná: Jak můžeme ještě věřit v pokrok? Jak můžeme důvěřovat těm, kteří jej slibují? Tato situace je pro zavedené politické strany velmi nebezpečná. Pokud mizí optimistická očekávání od budoucnosti, ale politici je navzdory tomu nepřestanou slibovat, bude důvěra občanů v politiku dál klesat.