Já nic, já kluk z paneláku

Třetí nejkroužkovanější zvolený europoslanec Filip Turek se stihl v kampani prezentovat jako statný rytíř starého světa, který svou pouhou přítomností vyvádí z míry ženy z davu stejně jako moderátorky „alternativních“ kanálů, které ho označují jako „spanilého“. Jeho vyzařovaná pevnost ovšem Turka opustí v okamžiku, kdy má za něco přijmout zodpovědnost.

Dezinformační kniha, kterou proslavilo zejména doporučení neředěného Sava k léčbě dětského autismu, anebo šmejdský byznys s jakýmisi „ozařovači“? To, prosím, Turek nic, to jeho sestra, anebo dokonce zesnulá matka. Inu, možná že právě takové chování je s jeho identitou devadesátkového macho seladona konzistentní: mezi kámoši dělat ramena, při prvním náznaku odporu všechno svést na ženy.

Stejně hravě se Turek distancuje od svých kontinuálních neonacistických projevů. Výmluva „mám rád artefakty“ je u neonacistů stará pomalu jako lidstvo samo a je už dávno předmětem satiry. „Člověk se nerodí krajně pravicovým republikánem,“ říká komik Shane Gillis, „musí se tam propracovat. A sílící zálibou ve druhé světové to začíná.“