„Drží je v ghettu, aby vaše pomeranče zůstaly levné“

Přímo za zdí je skládka, kam náklaďáky už roky svážejí odpad. Teď je tu ale ticho. Tak zřetelné, že z vesnice doléhá i kvokání slepic a náhlé kýchnutí jednoho z místních. Výhled na sousední kopečky a dolů do údolí, na horizont Středozemního moře nemůže být pokojnější. Stojíme na úplné špičce italské boty. Na hřbitově. Kde jinde začít reportáž z brány do Evropy než tam, kde spočívají ti, kteří se těsně před jejím dosažením utopili?  

„Neznámý.“ „Neznámý.“ „Neznámý.“ Cedulky na většině ze zhruba sto padesáti hrobů dokládají anonymitu masového umírání na hranicích Evropy. Většinu těl se nepodaří v moři najít, ty vylovené se obvykle nepovede identifikovat. Jen na jednom z hrobů je fotografie zesnulého, Mouwoubre Daniela z Toga, a jen výjimečně je uvedeno celé jméno s daty narození a úmrtí. Občas se přeživším povedlo alespoň poznat těla mrtvých spolucestujících a přiřadit k nim křestní jméno a zemi původu. Maryam z Eritreje, Alliho z Mali nebo nigerijské ženy, které dali rodiče jméno Blessing, v překladu „požehnání“.  

Hřbitov ve vesnici Armo na západním cípu Kalábrie je výjimečný. Jinde v jižní Itálii jsou pohřbení migranti většinou neviditelní, z půdy třeba jen čouhá cedulka s identifikačním číslem. Tady se místní katolíci zasadili o důstojné spočinutí: před třemi lety byly dokončeny náhrobky, jakkoli mnohem skromnější než bohatě zdobené hrobky místních, a památník. Je na něm například do kamene vyrytá mapa ukazující blízkost, propojení Evropy s Afrikou a Blízkým východem. „V červnu se tu za ně bude sloužit vzpomínková mše,“ říká paní, která se o hřbitov stará.  

Z posledního odpočinku nenaplněných snů o Evropě vyrážíme dál do Kalábrie. Za těmi, kteří dosáhli cíle. A do dvou zcela odlišných realit jejich evropského snu.  

Riace: odbočka k integraci  

Migranti z Afriky a Blízkého východu tu vstupují do kraje, odkud místní odcházejí. „Itálie se v posledních dvaceti letech změnila v zemi, která přitahuje přistěhovalce. Ale zároveň nepřestala být zemí, z níž se ve velkém počtu emigruje,“ říká kalábrijská novinářka Tiziana Barilla, která se specializuje na migraci. „Platí to zvlášť o jihu země. Kalábrie, Sicílie, Apulie, Sardinie a Basilicata mají dohromady dvacet milionů obyvatel a v minulých dvaceti letech odsud dva miliony lidí odešly. Každý den své kufry sbalí další tři stovky lidí a nikdy se už nevrátí.“

 Na kopci, pár kilometrů od písčitých pláží, leží městečko, které se tuto rovnici o imigraci a emigraci pokusilo vyřešit. Logickým způsobem: postupné vylidňování a vymírání Riace mělo zastavit vstřícné přijetí nových lidí z jiných kultur a kontinentů. Tato snaha začala už na konci devadesátých let a spustila ji náhoda. K blízkým břehům doplula loď naplněná 250 kurdskými uprchlíky. Středomořská migrační trasa do Evropy se teprve otevírala a aktivní občané Riace vedle pomocné ruky nabídli i volné byty. 

Domenico Lucano, který tehdy patřil k hlavním pomocníkům, byl v roce 2004 zvolen starostou. Vyhrál s přelomovou vizí: dal obci přízvisko, „villaggio global“, globální vesnice, a otevřel ji dalším a dalším lidem na útěku.  

Zasloužil se o to, že sem státní úřady v dalších více než deseti letech posílaly uprchlíky. V průběhu byrokraticky zdlouhavého vyřizování jejich žádostí o azyl díky tomu mohli žít přímo mezi Italy – a ne v hromadném táboře kdesi na periferii. Do Riace díky tomu plynuly peníze určené na péči o ně a starosta Lucano za ně nechal opravit byty, ve kterých nové lidi ubytoval. Vzniklo několik organizací, které poskytovaly jazykové kurzy, doučovaly děti nebo podpořily zřízení řemeslných dílen. Nešlo to vždy hladce: v roce 2009 se ho neznámý pachatel pokusil zastřelit v restauraci, otráveni byli jeho dva psi.