Naše základní právo

Bezpečnost je prevence před realizací hrozby. Prevencí katastrofa nenastane. Zastavit vraha, až když střílí, je pozdě. Lze ale útoku předejít? Leckdo tvrdí, že ne. Ale i v případě pominutí mysli bezpečnostní politika pracuje s odvrácením takového děje dříve, než nastane. Nemluví o nepředvídatelnosti, ale pravděpodobnosti.

Naplnění rizika střelby, na kterou nevinní lidé doplatili životy, nese hrozbu recidivy. Ničí bezpečí pro širokou veřejnost. Situace vyžaduje razantní korekci. Jsme ale schopni ohlídat pravděpodobnost, že se chorá nebo vyšinutá mysl nedomůže střelné zbraně? Za bezpečnost občanů u nás odpovídá stát. Na obranu a bezpečnost, armádu, Hradní stráž, ochranu ústavních činitelů, policii, zpravodajské služby, jejich kontroly, NÚKIB, NBÚ, GIBS a záchranný systém letos vydáme bezmála 250 miliard korun. Na jejich výkonnost spoléhá 97 procent neozbrojených občanů.

Včasné zablokování selhávající mysli a střelné zbraně se děje ve správním procesu. Tam regulujeme přístup ke zbrojnímu průkazu a následně i ke zbrani. Naše legislativa však diagnózu stavu mysli a integrity osobnosti od uchazeče o zbrojní průkaz nevyžaduje. Potvrzení vydá všeobecný lékař, jako u řidičského průkazu. Správní orgán vlastně netuší, do jakých rukou zbrojní průkaz vydává. Na rozdíl od profesionálních vojáků, policistů, agentů tajných služeb, kteří osobnostním testováním projít musí.

Zde začínají systémové mezery legislativy, které vedly ke katastrofě. Na nedávné tragédii vidíme i to, že během několika měsíců došlo v rukou vraha k legálnímu hromadění útočných střelných zbraní. Aniž by vzniklo varování o eskalaci hrozby pro bezpečnostní a správní složky státu. Preventivní indikace hrozby není nikomu uložena, a není tudíž vymáhána. Policie nemohla mít v rukou ani psychologický profil pachatele, ani záznam o jeho arzenálu.