Srdce Evropy

My Češi rádi používáme pro označení svého teritoria metaforu srdce Evropy, ale spíše si tím jen lžeme do kapsy. Možná se při letmém pohledu na mapu může jevit umístění českých zemí v zeměpisném srdci kontinentu, nicméně v dějinách evropské civilizace býval pravdou spíše opak. Jen zřídka se tato oblast ocitala v centru pozornosti a většinu svých dějin trávila v postavení více či méně poklidné periferie světa, který civilizačně ohraničovalo západní křesťanství. Skutečné srdce Evropy se nachází jinde. V zemi, která má až pohádkově znějící název: Lotharingia, země krále Lothara. Patrně málokdo o ní vůbec slyšel. Když dostaneme nápovědu Lotrinsko, máme pocit, že už víme. Ale ani to není přesné – dnešní Lotrinsko je jen zlomkem původního území.

V roce 843 si vnukové Karla Velikého rozdělili říši na tři části. Karel Holý obdržel západní část (dnešní Francii) a Ludvík Němec východ (dnešní Německo). Tu nejlukrativnější část mezi oběma si ponechal nejstarší z bratří Lothar a spolu s ní i císařský titul. Lotharingia se rozprostírala od dnešního Beneluxu přes Porýní a Švýcarsko až do severní poloviny Itálie. Právě tímto územím, které po dlouhá staletí představuje zároveň i hospodářsky nejvyspělejší část kontinentu, prochází pomyslná osa, kolem níž se točí evropské dějiny. Zde leží ono metaforické srdce Evropy – a jistě není náhodou, že hlavní instituce Evropské unie mají sídlo právě ve zdejších centrech: v Bruselu, ve Štrasburku a v Lucemburku.

Britský spisovatel a novinář Simon Winder si tuto oblast vybral pro uzavření své trilogie o kontinentální Evropě. Započal svazkem Germania o německých zemích a na ni navázal Danubií věnovanou prostoru podunajské (habsburské) monarchie. Jeho Lotharingia je menší, než jsme si ji vymezili. I Lothar I. totiž měl tři syny. A ti si dědictví rozdělili mezi sebe: jeden si vzal severní Itálii, druhý Provence a na třetího, Lothara II., zbyla severní část. A právě ona je v centru příběhu od raného středověku až po polovinu 20. století.

Winder není historik, spíše amatérský nadšenec a cestovatel. Většinu míst navštívil a se čtenářem se dělí o osobní dojmy. Drží sice chronologickou posloupnost, ale odbornou syntézou regionu kniha není. Jsou to nahodile poskládané žánrové obrázky z dějin obohacené o subjektivní vnímání. Zároveň však Winder nepostrádá schopnost vcítění do studované doby, což je základní dovednost řemeslných historiků. V tomto smyslu i konstatuje: „Každé dějinné údobí o sobě předpokládá, že ztělesňuje racionální řád, a s útrpností se ohlíží za politickou hloupostí minulosti, která tak neblaze poznamenala dřívější, méně civilizované epochy.“ S respektem k této maximě tak stvořil sympatické čtení o dějinách pro ty, kteří od historických knih očekávají hlavně kultivovanou zábavu.