Stárnoucí bílý muž. Heterosexuální, schopný obživy, bez žalů a neuróz. Kdysi fádní a běžný románový artikl, dnes možná i zvláštnost. Ivě Hadj Moussa však celkem přirozeně zapadá do galerie kuriózních podivínů, které v posledních pěti letech zkoumá. Předtím to byli rádoby vlivní influenceři, pubertální blackmetalisti či vesničané obcházející kolem domu hrůzy.
I Johanes Šoupa je prvoplánově vděčným protagonistou. Takřka padesátiletý obtloustlý chlap se živí vyklízením zaneřáděných prostor a po letech obnoví heavymetalovou kapelu. Po rozvodu má dceru ve střídavé péči, díky čemuž vzniká další variace na oblíbené téma generační propasti: zatímco on konzumuje poživačně uzeniny a pivo, dcera je radikálně eko-bio-digi, jak už dnes dospívající v románech psaných dospělými bývají. Johanes svůj příběh o cestě ke znovunalezení sebe sama nejen žije, ale i vypráví. A musí tak být vybaven – byť nemá formální vzdělání – senzitivitou, schopností sebeironického pohledu i bohatou slovní zásobou. Dějová linka stojí na líčení peripetií s obnovením kapely, z čehož plyne snažení o obnovu dalších vyhaslých ohnišť – ať jde o schopnost tvořit, snášet tlak publika, starat se i o jiné či zhubnout.
Snaha obrodit zanedbané, pivně stereotypní „já“ je dostatečně komická, takže první polovina skýtá řadu vděčných scén či dialogů, v nichž funguje humorné pointování a vzniká i zajímavý portrét stárnutí české generace X, který balancuje na hraně mezi směšností a smutkem. Rockeři jsou v tomto ohledu prostě vděčnější než učitelé. A s otázkou, zda dává smysl být sám sebou i tehdy, když se ostatním jevíte jako dinosaurus, lze dělat dost velké věci. Svižné tempo a jiskřivý humor některých scén a dialogů, založený na snaze vylézt z ulity a stát se opět tvorem společenským, ale vydrží jen v první polovině, dál se příběh dost útrpně vleče. Hlavní postavy jsou načrtnuty karikaturně a zůstávají na povrchu. Vrší se popisy scén, kdy skupina zkouší či koncertuje, ale příběh se tím jen protahuje.


Vyprávění pouze vytváří další humoreskové obrázky, ale neproniká do dalších vrstev ani nerozšiřuje repertoár témat. Heavymetalisté rýmující texty typu „nižší střední třída / za rohem už lichvář číhá“ nejsou dobrým nástrojem pro sondy do psychiky ani stavu země – byť si sami takový text komentují slovy „Ty, píčo, to je úplná kritika společnosti“. Kulhat začne i přirozenost dialogů a scén; když třeba vypravěč vysvětluje sousedce, kterou chce sbalit, proč na kytaru hraje trsátkem, máme pocit, že čteme osvětový text, který má vychovat další posluchače metalu. Silné a nosné téma cesty za nadějí, které se heavymetaloví chlapi drží přes ztroskotání a příkoří osudu, sice opět vytane na povrch v závěrečném vyhrocení, ale čtenáři zůstane pocit, že bylo na zbytečně rozsáhlém prostoru naředěno. Jako když z metalové písně uděláte nízkorozpočtovou operetu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu