Stará škola v hyperkorektní době

Trenérovi fotbalistů druholigové Dukly Praha Petrovi Radovi disciplinární komise zastavila na osm měsíců činnost a navrch mu dala pokutu 80 tisíc korun. Trest dostal za svůj výkřik, který během zápasu se Zbrojovkou Brno směřoval na jejího trenéra Tomáše Polácha v doslovném znění „Zoufalče cikánskej!“ Až potud to vlastně není zajímavá zpráva, s rasismem je v normální společnosti nutné bojovat. Rada se ovšem chce se svým klubem proti rozhodnutí komise odvolat, neboť vzápětí po verdiktu prohlásil: „Pro mě to není žádný rasismus. Já jsem stará škola.“ A tady už to zajímavé začíná být. Stejně to totiž vnímá spousta významných lidí v českém fotbale.

V anketě našeho nejčtenějšího sportovního deníku Sport se člověk z úst profesionálních hráčů i trenérů může aktuálně dočíst slova jako „ukazuje to naši společnost a pseudokorektnost kolem nás“, „abychom se v dnešní době báli cokoli říct“ nebo – což je věta legendárního záložníka Vladimíra Šmicera – „vyrůstal v době, která to takhle měla, neodhadl, že se doba změnila“. Podobně to vidí i někteří novináři. „Jsme přecitlivělí, hyperkorektní bez nadhledu. Hlavně se nikoho nedotknout,“ píše se v komentáři už zmíněného Sportu.

U Petra Rady to přitom nebyl zdaleka první prohřešek vůči slušnému chování. Kupříkladu před třemi lety obhajoval rasistické řvaní a bučení fanoušků Sparty na hráče Monaka Auréliena Tchouaméniho svou vlastní zkušeností: jako obránce Dukly si prý kdysi taky musel zvyknout z ochozů slýchat, že je „lampasák“. Vysvětlovat na tomto místě pětašedesátiletému trenérovi, jaký je rozdíl dát se za minulého režimu dobrovolně do služeb elitního armádního týmu (Rada v něm dosáhl hodnosti poručíka) a narodit se (jako Tchouaméni a Polách) s tmavou barvou pleti, tu nebudeme. Jeho současným obhájcům bychom ale něco vysvětlit měli.

Ani v době Radova mládí nebylo v Československu normální, aby na sebe lidé v práci řvali rasistické nadávky. Samozřejmě nelze vyloučit, že zrovna lampasácká Dukla byla možná výjimkou. Ale i tak měl Rada potom víc než půlku svého života na to se naučit, že tahat do hry jako urážku barvu něčí kůže nebo etnický původ patří mezi nejodpudivější věci, které na sebe člověk může mimoděk prozradit. Pokud to nechápe a místo pokorné omluvy je na to dokonce coby „stará škola“ hrdý, nemá co dělat ve funkci, v níž má působit na jiné lidi a vést je. Na fotbale se může maximálně přesunout na tribunu vedle těch, co křičí „Jude Slavie“ se stejně nenávistnou vervou, s jakou se on pustil do Polácha.