Do Íránu se už vrátit nemůžu

Váš film sleduje příběh matky Lejly a dcery Nily v severoíránském městě Mašhad proslaveném jako poutní místo šíitského islámu. Nila legálně neexistuje, protože je plodem další místní speciality, dočasného manželství známého jako síghe. Tato instituce umožňuje ženatým mužům v Íránu legálně praktikovat nevěru. Jsou tyto svazky ve vaší vlasti běžná věc? Nebo jde o zvyk spojený jen s místy, jako je třeba právě Mašhad?

Je to velmi stará věc. V Mašhadu a dalších náboženských centrech je to běžnější než v jiných městech. Netýká se to jen ženatých mužů. Je to možná cesta i pro mladé lidi. V islámské republice není dovoleno mít milence. Když chtějí mladí být spolu, tak musí říct, že mají síghe. Je to šílené. Z mého pohledu nejde o nic jiného než o legální prostituci ve jménu islámu, se kterým to přitom nemá nic moc společného.

Dočasná manželství ale fungují třeba i v Tunisku a dalších muslimských zemích.

Ano. Říká se, že kořeny vedou až do časů Muhammada. Ale způsob, kterým se dnes praktikují v Íránu, slouží především mužům, kteří si chtějí užít s více ženami.  

Jak dlouho může síghe trvat?

Hodinu, den, rok nebo mnohem déle. Po celém městě včetně posvátných míst jsou kanceláře, kde můžete takové manželství uzavřít.  A pokud se to provede písemně, tak dítě narozené z takového svazku může být uznané. Jenže síghe se často uzavírají jen ústně. Do Mašhadu míří mnoho mocných lidí nejen z Íránu, ale také z Iráku, Saúdské Arábie a dalších zemí za sexuální turistikou. K seznamování se ženami také využívají specializované chaty na aplikaci Telegram. Neříkám, že se ve městě lidé nemodlí. Miliony lidí tam cestují kvůli posvátným místům, která mám také v úctě. Ale mnozí přicházejí jako poutníci a mají přitom za lubem něco jiného.

Jaké postavení mají v těchto svazcích ženy a jejich děti?

Je to vlastně neuvěřitelné. Íránské ženy chtějí mít stejnou svobodu a stejná práva jako muži, ale neplatí to ani náhodou. Pokud dnes mají sedmileté dítě z takového svazku, nemají právo si ho nechat, protože patří muži. Muž uzavře se ženou síghe, přivede ji do jiného stavu, a pak prohlásí, že to není jeho dítě. Žena ho pak musí najít a složitě dokazovat, že je otcem. A když je dceři sedm let, tak on pak může říct, že dítě matce vezme. Podstatné také je, že vdané ženy žádnou podobnou možnost nemají. Pokud by se začaly stýkat s nějakým mužem, hrozí jim trest smrti.

Váš dokument popisuje, jak je pro matku v podobné situaci složité získat pro dceru rodný list a dokumenty potřebné k tomu, aby se mohla zapsat do školy. Co když to nezvládne a dítě zůstane v právním vakuu? 

Lejla a její dcera Nila jsou na tom ještě dobře. Mají kde bydlet, nějaké peníze a pozitivní přístup k životu. Ale v Íránu je spoustu chlapců a dívek, kteří jsou na tom hůř. Může jít třeba o děti prostitutek, které nemohou chodit do školy. Nezáleží na tom, jak jste talentovaní a pozitivní: když od společnosti, úřadů a ze všech stran slyšíte, že jste bastardi, tak nakonec skončíte pravděpodobně taky u prostituce. Je to začarovaný kruh. Pokud je jejich otec neuzná, jsou občany druhé kategorie. Můj snímek ukazuje, jak těžké je tohle pro matky zvrátit i jak to všechno vnímají děti jako Nila. Všechno to slyší a vyrůstají s pocitem viny kvůli tomu, čím procházejí jejich matky. Sledovat tohle bylo asi nejtěžší.  Život v Íránu je těžký i bez toho. Přála bych si mít kouzelný prsten a dostat nás z toho ven.

Jak jste našla Lejlu a Nilu?

Stejně jako ony pocházím z Mašhadu. Když mi bylo osmnáct, tak jsme se s rodinou přestěhovali do Německa. Lejlu jsem poznala, když mi bylo asi třináct. Chodily jsme spolu několik let do školy. Pocházela z úplně jiného sociálního a rodinného zázemí než já. Na Lejle a jejích sestrách se mi vždycky líbilo, jak byly samostatné. Krásně malovaly a měly k sobě blízko. Čtyři sestry žily s matkou a otcem v jednom pokoji, kde bylo cítit opium. Chtěla jsem původně natočit film o mladých Afghánkách a dalších lidech, kteří se narodili v Íránu, ale mají kvůli svému původu problém s právní totožností včetně dětí z dočasných manželství. Mluvila jsem o tom s kamarádkou, která mě upozornila, že Lejla má dceru a stále žije ve stejném bytě. Tak jsem si řekla, že jim zkusím pomoci a ukázat světu, co se v Íránu děje.

Jak dlouho jste natáčeli? A jak složité bylo natáčet nekonečné zápolení s byrokracií na íránských úřadech pomocí skryté kamery?

Jela jsem kvůli tomu do Íránu sedmkrát nebo osmkrát. Celkem to trvalo přes tři roky. Neměla jsem žádné povolení natáčet. Nikdy bych ho nedostala. Bylo to velmi nebezpečné. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla strach. Pokaždé, když jsem s nimi byla u soudu nebo ve škole, byla ve mně malá dušička. Pak se mi strašně třásly ruce. Když vidím některé momenty, které jsme natočily, tak se mi ani nechce věřit, že se nám to povedlo. Bylo to tak přes čáru, že asi nikoho nenapadlo, že je tohle možné provádět. To bylo moje štěstí.

Není cesty zpět

Vidíte nějakou možnost, že byste se teď mohla do Íránu vrátit?

Není to možné. A pokud ano, už bych se nikdy nedostala pryč. To, co jsem udělala, by asi vyhodnotili jako špionáž, vlastizradu, ale i jako zradu islámu. V Íránu můžete tu a tam trochu kritizovat politiku, ale kritizovat náboženství je naprosté tabu. Můžete přijít o hlavu.

Jak jste se na tenhle plánovaný „exil“ připravovala? Musela jste vědět, že opouštíte rodnou zemi a riskujete, že už nikdy neuvidíte své přátele nebo příbuzné.

Potřebovala jsem na to hodně času. Je mi pořád strašně smutno při pomyšlení, co bude s Nilou za dva nebo čtyři roky. V Íránu loni zemřela spousta nevinných lidí jen kvůli tomu, že odmítali nosit šátek. Já se jenom nemůžu vrátit. Jako filmařka ale můžu vyprávět příběhy. To je teď můj úkol. Přemítala jsem o tom opravdu dlouho. Írán mi schází každý den. Ale změna není možná bez toho, aniž byste obětovali něco z toho, co máte rádi. Tohle je ta nejmenší věc, kterou můžu udělat. Sedím tady a povídám si s vámi o filmu.  Jiní lidé chodí protestovat do ulic a riskují kvůli tomu život.

Jak jste prožívala pražskou premiéru?

Je opravdu skvělé se potkat s tolika mladými lidmi, které film zajímal. Ale také to pro mě bylo hodně smutné. Když se před diváky vůbec poprvé na plátně objevila Lejla a pronesla první větu, tak mě zabolelo u srdce. V ten moment totiž bylo definitivně jasné, že už se do Íránu nemůžu vrátit. Celou dobu jsem s tím počítala, ale až v té chvíli mi naplno došlo, že není cesty zpět. Je to najednou něco úplně jiného. Při odjezdu z Íránu mi pokaždé běželo hlavou, jestli projdu pasovou kontrolou a podaří se mi odjet. To se dělo mnoho let už před tímto natáčením. Vždycky to byla hrozivá minuta, kdy ve vzduchu visela otázka, co když mě nepustí. Jenže pak si zase říkáte, že chcete zpátky. To teď nejde.

Zaznamenala jste nějakou reakci od oficiálních představitelů Íránu?

V Německu nám volali nějací lidé, kteří se nás snažili přesvědčit, abychom ten film nezveřejňovali. Ale nevím, kdo to byl.

Může váš film poskytnout nějaký návod dalším ženám v podobné situaci?

Nevidím se v této pozici. Ale doufám, že pomůže, abychom neodvraceli zrak a lépe se dívali, co se kolem nás děje. Společnost v Íránu o těchto dětech nemluví v dobrém. Lidé uvidí, co obnáší obcházet celý den soud, abychom získali pro Nilu podpis na nějakém dokumentu. Není to tak, že přijdete a lidé vám chtějí pomoct. Jsou vyděšení. Bojí se muže, který v tom filmu ani není vidět, ale všichni tuší, že by mohl něco udělat. Není to jen o lidech, kteří nám něco přikazují a zakazují. Je to i film o nás samých.

Vy žijete v Německu. V čem by byl váš život jiný, kdybyste byla doma v Íránu?

Na veřejnosti musíte nosit šátek. Nemůžete si na sebe vzít, co se vám líbí. Chcete zpívat a provozovat hudbu? Smůla, dívky nesmějí veřejně zpívat v kapele, jen zpěváky doprovázet. Ženský hlas může zaznít jen v pozadí za mužským hlasem nebo ve sboru. Myslím, že bych teď seděla ve vězení. Mnohé z toho, čím jsem, je tam zakázané.  

Shodou okolností právě minulý týden zveřejnila vyšetřovací komise OSN svůj oficiální závěr, že smrt dvaadvacetileté Mahsy Amíní, která zemřela před dvěma lety ve vazbě íránské mravnostní policie (kde se ocitla kvůli porušení povinnosti nosit šátek), byla „násilná“ a „nezákonná“. Také připomněla, že íránské ženy jsou stále systematicky diskriminovány. Vy jste v Íránu natáčela i v době protestů zejména dívek a žen, které tato tragédie v roce 2022 vyvolala. Co pro vás tehdy znamenalo vidět na vlastní oči, co se doma děje?

Toto ženské hnutí se začalo rodit mnohem dřív. Je to jako sněhová koule, která se postupně nabaluje. Tady o tom není moc slyšet, protože žijeme ve světě, kde naši pozornost upoutá jen to, co působí trochu jako scéna z filmu. Nejdříve žasnete, ale pak je to najednou nuda, a tak přepnete na něco jiného. Jenže revoluce vždycky trvají léta. Jsem si jistá, že světlo si nakonec vždycky najde cestu ven. Ženy a dívky v Íránu jsou utlačované už tak dlouho, že se musí něco stát. Týká se to i matek, které vychovávají dcery a syny a také chtějí změnu a lepší budoucnost pro své děti. 

Jak protesty pokračují dnes, tedy v situaci, kdy se o nich v západních médiích už tolik nepíše?

Jinými způsoby a na jiných úrovních. Mnoho lidí je ve věznicích, ale funguje řada skupin, které se snaží něco dělat. Po nedávných protestech přibylo lidí, kteří se veřejně zřekli svých profesí a vyjádřili solidaritu s protestujícími. Je mezi nimi řada lékařů, učitelů i lidí z televizní a filmové branže. To neznamená, že by úplně přestali pracovat. Spíš se rozhodli působit mimo omezení vytyčená islámskou republikou. Například mnoho slavných hereček a filmařů teď točí bez souhlasu vlády, což provází hodně problémů. Snaží se dělat filmy bez cenzury. Vzdor je cítit napříč různými obory. Takový duch vzpoury a nezávislosti tady dřív nebyl patrný. Ale není to vůbec jednoduché. Západ ztrácí zájem. Přála bych si, aby se Írán ocitl na seznamu teroristů. Na seznamu zla už mají splněno snad vše a šlo by je označit v téhle disciplíně za vítěze. Ve věznicích znásilňují dívky. Zabíjejí mladé lidi jen proto, že demonstrovali v ulicích. Popravují je kvůli homosexualitě. Unášejí novináře. Pomáhají teroristickým organizacím, jako je Hamás a Hizballáh, a dopouštějí se mnoha dalších hrůzných činů. A některé země, jako například moje nová vlast Německo, s nimi stále obchodují (EU loni kvůli represím uvalila na Írán další sankce, ale na rozdíl od USA nezařadila Íránské revoluční gardy na seznam teroristických organizací – pozn. red.).

V době, kdy byla na protesty v Íránu upřena globální pozornost, musela mravnostní policie svůj tlak na místní ženy trochu utlumit. Myslíte, že stát alespoň v některých věcech ustoupil?

Ano, íránské ženy bojovaly za svá práva opravdu tvrdě. A když dnes uvidíte fotky nebo videa z Íránu, tak je na nich zhruba polovina žen bez šátku. Svět už asi ví, že v této zemi žije více než osmdesát milionů rukojmích. Žádný fašistický režim nevydržel navěky. Možná se náhle stane něco, co jsme nepředvídali, a všechno se změní. Íránci už jsou unavení. Žijí v tom už více než 45 let. Rozdělené rodiny jsou rozeseté po celém světě. Ve městech od Austrálie po Dubaj najdete tisíce Íránců, kteří by se rádi vrátili domů.  V Íránu žijí vedle muslimů také židé nebo křesťané a různé další malé skupiny věřících. Ti všichni tady žili vedle sebe v míru. Až do roku 1979.

Na začátku března se v Íránu konaly parlamentní volby, v nichž zvítězily konzervativní síly. Jak máme vnímat jejich výsledek?

Je to jen cirkus.

Před hlasováním v zemi kolovala výzva, ať voliči volby raději bojkotují. Oficiální volební účast byla 41 procent, což je nejméně od revoluce v roce 1979. To asi odráží naladění mnoha občanů proti režimu.

Ano, rozhodně tahle nálada tam je.

Domov si nosím všude s sebou

Volila jste někdy ve své zemi?

Jen jedinkrát. V roce 2009 v době protestů tzv. zelené revoluce proti vládě (zelená barva odkazovala na reformního politika a lídra opozice Míra Hosejna Músávího, který tehdy kandidoval na prezidenta – pozn. red.). Ty také skončily krvavě. Žiju v Německu a nevěřím lidem v parlamentu islámské republiky. Je to asi drsné srovnání, ale přijde mi to, jako když někdo pracuje pro Hitlera a snaží se, aby to vše působilo demokraticky. Když pracujete pro tamní vládu, tak patříte k nim, ať už říkáte cokoli.

Proč jste s rodinou odjeli z Íránu?

Byli jsme prostě donuceni zemi opustit. Původně jsme si mysleli, že v Německu zůstaneme jen dva nebo tři měsíce. A žiju tam dodnes. Můj otec byl velmi úspěšný podnikatel. Stejně jako mnoho dalších takových byznysmenů v islámské republice se ho v jisté chvíli pokusili zavrhnout, získat jeho peníze a fabriku. Rodiče se v roce 1996 rozhodli, že nás děti odvezou do bezpečí s tím, že zůstaneme spolu s matkou čtvrt roku v Německu, dokud se problémy nevyřeší, a pak se vrátíme. To se nepovedlo. Otce poslali na více než dva roky do vězení a všechno mu vzali. Moje matka spolu se mnou a dvěma mými mladšími bratry byla nucena zůstat v Německu. Táta po propuštění více než dvacet let nesměl opustit Írán.  

Cítíte se být po tolika letech víc Němkou, nebo Íránkou?

Jsem obojí. Cítím se hodně zakořeněná v Německu. Nějakou dobu jsem žila s rodinou v Bavorsku v oblasti Allgäu a měla jsem štěstí, že jsme se brzy zapojili do života tamní komunity. Pro mě je to hodně věc jazyka a otázky, jestli v něm dokážu přemýšlet. Pro přátele v Íránu už jsem víc Němkou a v Německu ve mně zase vidí Peršanku. Kdybych se oddávala negativnímu myšlení, tak bych mohla říct, že nejsem nikde doma. Ale já říkám, že mám dvě země a jsem tam, kde jsem. Domov si nosím v sobě všude s sebou. 

Budete se z Německa dál věnovat Íránu?

V době protestů po smrti Mahsy Amíní jsem začala natáčet dokument s ikonickou zpěvačkou Guguš, což je asi nejznámější íránská umělkyně a pro místní už více než padesát let symbol svobodného Íránu. Mimochodem ona 21 let nesměla opustit zemi ani vykonávat svou práci – zpívat na veřejnosti. Tenhle snímek by měl jít do kin v září. Už teď pracuju na dalším scénáři – a ten se tentokrát týká Německa.