Zapomenutí Oscaři: nejlepší snímky, o jejichž vítězství se už dnes neví
Jsou však příběhem o proměnách Hollywoodu, dobových nálad a vlivu politiky na zábavní průmysl
Začněme malým kvízem. Který film vyhrál Oscara v roce 2011 a který v roce 1982? Který z následující trojice Vertigo, Taxikář, Obyčejní lidé nakonec sošku dostal? Pravděpodobně jste vedle – a je to úplně normální. Historie oscarových vítězů – do níž o víkendu přibude další – je plná zapomenutých filmů. Nad některými lze mávnout rukou jako nad „špatnou“ volbou hlasujících, které z jejich slepoty usvědčil čas. Některé jsou ovšem zapomenuty neprávem. Jde se však na ně dívat i jinak. Vyprávějí třeba o proměnách dobových nálad, filmových trendů či průmyslu samotného. Mohou být zprávou o estetických, generačních nebo společenských zlomech nebo o vlivu politiky na zábavu.
13. Oscaři – 1941 Gotické melodrama Mrtvá a živá (Rebecca) sice mohlo být hollywoodským debutem Alfreda Hitchcocka, jeho jméno však nebylo důvodem, proč adaptace románu Daphne du Maurier Oscara získala. Spíš než pro Hitchcocka to byla cena pro producenta Davida O. Selznicka, který tvůrce do Hollywoodu přivedl z Anglie. Selznick rok předtím poslal do kin epos a dodnes komerčně nejúspěšnější film (se započtením inflace) Jih proti Severu. Mrtvá a živá, příběh novomanželky, která propadá paranoii z přítomnosti „ducha“ mrtvé první ženy jejího muže, měla na úspěch navázat a potvrdit Selznicka jako jednoho z nejvlivnějších producentů své doby. Oscar odrážel respekt zevnitř oboru i dobovou praxi, kdy byl producent důležitější než režisér. Výsledky ovlivnila i politika. Respektive snaha se jí vyhnout. V Evropě zuřila válka, ale ani po jejím vypuknutí studia netočila snímky odsuzující politiku Adolfa Hitlera. Německo, jak ukázal Thomas Doherty v knize Hollywood a Hitler, představovalo totiž zásadní trh. Výjimkou byla satira Diktátor Charlieho Chaplina, který v ní hrál dvojroli fašistického diktátora a jeho dvojníka, bezejmenného židovského holiče. Kritický i divácký hit nešlo nenominovat, ale také jej nešlo ocenit. Předčasně „antifašistický“ počin byl příliš kontroverzní v průmyslu, jenž si zakládal na apolitičnosti. Chaplinovi nepomohlo ani to, že byl vnímán od dvacátých let jako příznivce levice kritický ve svých filmech i veřejných vystoupeních vůči kapitalismu. FBI se od roku 1922 snažila dokázat jeho podporu americké komunistické straně. Po válce se stal jedním z hlavních terčů neslavně proslulého Výboru pro neamerickou činnost, který měl odhalit komunisty v Hollywoodu.
14. Oscaři – 1942 Kdyby v již naznačeném kvízu padla otázka, který ze dvou filmů Bylo jednou zelené údolí a Občan Kane vyhrál, je pravděpodobné, že by volba padla na Wellesův debut (všeobecně považovaný za nejlepší film historie). Zatímco Občan Kane je součástí základní vědomostní výbavy, sociální drama z hornické velšské rodiny režiséra Johna Forda znají spíš jeho fanoušci. Přesto to byla Fordova adaptace románu Richarda Llewellyna, která brala sošku v hlavní kategorii. Co se může zdát z dnešního pohledu jako šlápnutí vedle (neocenit dílo, jež přerýsovalo možnosti filmové řeči i vyprávění), z pohledu roku 1941 absurdní nebylo. Zkušený Ford natočil jeden ze svých nejlepších filmů – dodnes působivě nasnímané rodinné melodrama v tradici klasického hollywoodského vyprávění, kde se emotivní příběh o dospívání potkává se sociálním poselstvím o třídním konfliktu. Do hry pak vstoupil i hněv mediálního magnáta Williama R. Hearsta, z jehož života Welles ve svém díle o vzestupu k destruktivní moci vyšel. Některé hlasující mohla popudit Wellesova arogance tvůrce, který sice využívá vymožeností, jež mu „starý“ Hollywood nabízí, ale zároveň systém podrývá. Nejspíš je ale vylekala negativní kampaň napříč Hearstovými novinami, které studia potřebovala.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu