Příběh neumlčitelného básníka Pavla Zajíčka

K tomuhle neřeknu nic. Vlastně jen to, že já nepíšu básně. Jsou to jen náhodně vyhozená slova,“ odpověděl Pavel Zajíček před dvaadvaceti lety na otázku Respektu, co říká na tvrzení některých kritiků, že byl tehdy patrně nejlepším žijícím českým básníkem. Jeho tvorba zároveň nešla přehlédnout ani mimo poezii. Byl mimořádně talentovaným hudebníkem, výtvarníkem, divadelníkem a v mnoha dalších ohledech inspirativním tvůrcem pohybujícím se i v životě neustále na přitažlivě kontrastní hraně mezi extrovertní přímočarostí a introvertním sebezpytem.

V úterý 5. března v něm česká kultura ztratila posledního ze tří králů českého undergroundu sedmdesátých let. Po Milanu Hlavsovi a Ivanu Martinu Jirousovi nyní odešel i Pavel Zajíček. Bylo mu dvaasedmdesát let.

Radostné šílení

Když v roce 1973 vyšlo album The Dark Side of the Moon britské kapely Pink Floyd, deska plná nihilistických skladeb o beznadějnosti žití na tomto světě se stala hymnou západní generace vyrůstající v atmosféře studenou válkou rozděleného světa. V normalizačním Československu se ve stejném roce hrála úplně jiná muzika. Rozhlas do umdlení vysílal Gottův hit Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku. Právě do téhle domácí, totalitním státem kontrolované hry na všeobjímající pohodu symbolizovanou rozesmátými tvářemi Libuše Šafránkové a Pavla Trávníčka dovádějícími na sněhu v roce 1973 vstoupil Pavel Zajíček a jeho kapela DG 307.

Zajíček zrovna kvůli všudypřítomné komunistické buzeraci odešel ze studií stavební fakulty na ČVUT a jako začínající básník se dostal do okruhu (tehdy ještě povolené) kapely The Plastic People of the Universe. S jejím lídrem „Mejlou“ Hlavsou si padli do oka a založili si vlastní kapelu pojmenovanou podle diagnózy přechodná situační psychická porucha, kterou obalamutili odvodní komise a získali na ni modrou knížku zajišťující vyhnutí se povinné dvouleté vojně.

Hudebně se inspirovali u amerických The Velvet Underground či Captaina Beefhearta a první koncert odehráli v hospodě Na Zavadilce v Klukovicích těsně za hranicemi Prahy. „Vystrč hlavu z polštáře / zbav se konečně tíhy/  zbav se hroznýho vladaře / vodpráskni kilo stíhy,“ deklamoval v lokále Zajíček svou nezaměnitelnou podmanivou dikcí ve skladbě Anti (Ivo de Lux), aby vzápětí dodal kongeniální – a později slavný – verš, obvykle mylně připisovaný Milanu Knížákovi: „Běžím s hovnem proti plátnu/ do plátna to hovno zatnu.“

Zajíček později na tuhle etapu „radostného šílení“ vzpomínal jako na dobu, kdy mu nešlo ani tak o vzdor vůči režimu. Smyslem bylo dobíjení energie v šedivém světě, které mu umožňovala právě spontánní hudební vystoupení, během nichž si na sebe například symbolicky oblékal azbestový ochranný oděv. Dalším logickým krokem pro něj byl odchod z hlavního města. V roce 1975 se s Charliem Soukupem a Františkem Stárkem přestěhovali do hájovny v Mařenicích v Lužických horách, kde měli dojem, že na ně režim nedohlédne. Živili se prací v lese a Zajíček tu pracoval na své Mařenické knize, ručně svázané sbírce básní s vlepenými autorskými kolážemi. „Zachraň svoji kůži! / svlíkni ji / zahrabej, / rozteč se / buď beztvarej,“ stojí v jednom ze zápisů ilustrovaných také pramenem jeho předlouhých vlasů.