Esej M. M. Šimečky: Podstatou Ficovy koalice je surovost. A chce jí nakazit všechny

Pamatuji si doby, kdy na Slovensku vládla diktatura a společnost byla prosáklá lhostejností, která obsahovala i jistou hrubost ve vzájemných vztazích. Moc byla surová a tato surovost se přenášela na celou společnost. Lidé si ale zvykli a zapomněli, že život může být lepší.

Je to věčná otázka: lidé vědí, že tyranie je špatná, proč jí ale přesto stále znovu bez odporu podléhají? Jednou z příčin je naše schopnost přizpůsobovat se zlu – pokud přichází postupně.

Experiment neurovědkyně Tali Sharot ukázal, že dobrovolníci, kteří měli za peníze oklamat druhého člověka a způsobit mu škodu, se zpočátku zdráhali, ale postupně byli schopni stále větších lží (za čím dál větší částky) a jejich mozek po čase přestal vysílat negativní signály.

Na tuto schopnost otupět vůči zlu spoléhá současná vláda. Dělá ale chybu, že ho prosazuje příliš rychle a nedává lidem dostatek času si na něj přivyknout.

Nedělám si iluze o tom, že by voliči vládní koalice vyšli do ulic bránit demokracii. Ale vláda se chová natolik surově, že může nevědomky zatlačit na společenský nerv, o němž netuší, že existuje, a jenž s demokracií přímo nesouvisí. A překvapivě pak narazí na odpor.

Zjevně například netušila, že znásilnění může být ve společnosti citlivým tématem. Zřejmě proto, že ve vládní koalici sedí většina bezcitných mužů pohrdajících ženami.

 Nervová síť

Nevíme, jak moc se změnila nervová síť společnosti, ale pamatuji si ještě časy, kdy byla obalena silnou vrstvou lhostejnosti vůči hrubosti.

Pamatuji si ještě dobu, kdy byla lidská důstojnost prakticky všude potlačována. Řidiči nedávali na přechodech přednost chodcům, fackování dětí rodiči nebo učiteli bylo normou, prodavačky v obchodě nezdravily ani neděkovaly za váš nákup, číšník se na vás díval jako na vetřelce, museli jste dýchat otrávený vzduch, protože komín byl důležitější než vaše plíce, zvířata byla rovna věci, ve městě jste nepotkali člověka na vozíku, protože byl zavřený v ústavu, gayové nesměli existovat a šikana ve školách byla tak běžná, že nestála za řeč.

Hrubost a lhostejnost prosakovaly životem lidí v tolika detailech, že se staly samozřejmostí, která přetrvala ještě i v devadesátých letech. Teprve poté započala nenápadná revoluce důstojnosti. Slabí a zranitelní, děti a ženy, handicapovaní a bezdomovci, gayové a lesby, ale také lesy, řeky a zvířata – každým rokem se zvyšovala citlivost k životu a sílilo vědomí lidí, že mají právo na ochranu své důstojnosti.

Hlavní podíl na zvyšování citlivosti měly stovky nevládek, média i Evropská unie, která nás nutila přijmout zákony na ochranu slabších. Ale přidal se i byznys. Může vás rozčilovat hloupá reklama v televizi, ale jejím hlavním poselstvím je, že si máte něco koupit, protože máte právo hýčkat sebe i jiné, máte právo na svoji lidskou důstojnost, máte právo být sám sebou a šťastný.

Za čtvrt století se tak nenápadně a krok za krokem vytvořila nová nervová síť společnosti, která je vysoce citlivá na důstojnost jednotlivce a podrážděně reaguje na projevy surovosti. I odpor proti očkování během pandemie k takové reakci patřil – lidi podráždil tlak na to, aby svá těla vystavovali zásahu injekcí. Považovali to za útok na svou důstojnost.

Politiky zvyšování citlivosti příliš nezajímalo – s výjimkou prezidentů Andreje Kisky a Zuzany Čaputové –, ale ani ho nebrzdili, pokud nešlo o vypjatá témata, jako jsou práva LGBT+ lidí a žen (Istanbulská úmluva).