Digitální přijímačky dlouho nevznikaly, protože se nikdo nesnažil jako táta

Na digitální přihlášky na střední školy se dlouho čekalo. Změna přišla až po loňském jaře, kdy silné ročníky zaklepaly na dveře nepřipraveného papírového systému, který přestal stíhat. Na blížící se vlnu upozorňovali znalci terénu roky, ale až přímá zkušenost s důsledky a obava, že by se podobná situace mohla letos na jaře opakovat, přiměly politiky k jednání. Iniciativy se pak chopil ředitel Cermatu Miroslav Krejčí, toho času ve funkci necelý rok. Řekl, že systém dodá. Jenže najít dodavatele skrze veřejnou soutěž se ukázalo jako úkol, jehož splnění by znamenalo nestihnout systém připravit včas.      Jeden z neúspěšných soutěžících se odvolal a po přepočítání lhůt bylo jasné, že takto digitální přihlášky v roce 2024 nebudou. Krejčí coby zkušený státní pracovník přes IT tak vzal vývoj do vlastních rukou, sestavil tým (do nějž v krizových chvílích nastoupil i jeho nezletilý syn) a systém státu (nazvaný DiPSy) dodal. Kvůli technickým obtížím o den později, než slíbil – a právě zpoždění i fakt, že s některými úkony pomáhal jeho potomek, veřejnost až nečekaně pobouřily. O svých zkušenostech se státní správou a negativní publicitou mluví otec Miroslav se synem Ondřejem ve dvojrozhovoru.

Jste z východočeského Letohradu a chodíte na střední školu v Pardubicích, jaká byla vaše zkušenost s přijímačkami?

Ondřej Krejčí: Nic zvláštního na nich nebylo, jen bylo náročné dělat dva dny za sebou zkoušky daleko od domova.

Byl jste předtím nervózní?

O. K.: Byl to klasický strach, jestli se dostanu na školu, nebo ne. Ale zvládl jsem to dobře, dostal jsem se na obě školy a mohl jsem si zvolit. Druhá škola byla elektrotechnická průmyslovka taky v Pardubicích, protože jsem chtěl být na intru. Vybral jsem si Deltu, protože je víc zaměřená na grafický design.

Viděl jste z první ruky, jak systém elektronických přijímaček vzniká. Rozumíte tomu, proč tak dlouho chyběl?

O. K.: Myslím, že dlouho nevznikal, protože se nikdo nesnažil tak moc jako táta. Že tomu nikdo nevěnoval tolik času. Táta i programátoři tomu museli dát víc, než by tomu dala nějaká firma.

Jak jste se k programování dostal?

O. K.: Počítače mě zajímají odmala. V prváku jsme měli předmět programování, tam jsem se ho učil od základů.

Jak si vysvětlujete, že váš syn uměl ráno něco, co večer ještě ne?

Miroslav Krejčí: Ochotou učit se nové věci, má správné programátorské myšlení. Programátor musí mít specifický druh myšlení, které je následně použitelné na jakékoli programovací jazyky. Jde o to nebát se pustit do něčeho, co se musí učit za pochodu – a za pár hodin se tak naučil, co potřeboval.

Vy jste s IT pracoval velkou část svého profesního života. Má to syn tedy po vás?

M. K.: Upřímně nevím, objevilo se to až před rokem, když začal pracovat na aplikaci TAU pro procvičování přijímaček. Spousta dětí se stydí za to, že něco nevědí, a bojí se zeptat, protože to považují za slabost. V okamžiku, kdy se objevil ChatGPT, syn s ním začal pracovat, ptát se ho, nechával si psát kusy kódu a během pár týdnů se naučil databáze a skriptovací jazyk PHP. Teď se už tolik nebojí ptát ani lidí. Základy programování získal na střední škole, ale to, co tvořil pro Cermat, se tam neučil.

Grafik odmítl, syn to udělal

Šel byste do přípravy digitálních přijímaček, kdybyste neměl tak šikovného syna?

M. K.: Já jsem nepředpokládal, že nám s tím bude pomáhat, takže jednoznačně ano.

Co všechno by nicméně bez něj v rámci Cermatu nevzniklo?

M. K.: Otázka není, co by nevzniklo, ale spíš kolik úsilí a peněz by stálo, kdyby to vzniklo jinak. První věc, kterou pro nás dělal, byl maturitní zpravodaj, který bychom bez něj nestihli udělat ve lhůtě, kterou nám předepisuje legislativa. Grafik Cermatu šest dní před vydáním řekl, že to nebude dělat ani za 10 tisíc navíc k platu. Hledal jsem proto někoho, kdo umí vytvořit a zalomit text. Oslovil jsem syna a on mi řekl, že to ještě nedělal, ale že se na to podívá. Ve škole se to učí a učit budou; za hodinu mi napsal, že s tím asi umí, ať mu to pošlu, že se na to podívá. Druhý den měl zpravodaj hotový. Největší projekt, co udělal, byla již zmíněná aplikace TAU. Pracoval na ní tři měsíce přes letní prázdniny a dostal za to 30 tisíc korun. Vytvořil software o stovky procent lepší i složitější než stará verze, kterou dodávala profesionální firma kdysi za 580 tisíc korun. Tyto nebo násobně větší peníze bych za upgrade nezaplatil, takže TAU by bez něho určitě nebyla.

Jaká to pro vás byla práce?

O. K.: Bylo to jednoduché, všechny programy jsou v podstatě stejné. Dostal jsem text, nebyl to žádný problém.

Tušíte, kolik byste za své služby dostal, pokud byste je vysoutěžil jako dodavatel nebo byl zaměstnanec Cermatu?

O. K.: Nevím, jak ten grafický zpravodaj, ale u ostatního by to bylo asi mnohonásobně víc, kdyby to dělala firma. Zaměstnanci státu asi moc placení nejsou.

Máte pocit, že by vám stát měl všechnu tu práci doplatit?

O. K.: Nemyslím si. Pomáhal jsem hlavně tátovi, aby mohl pracovat na něčem jiném a nemusel řešit věci, když je zvládnu. Šlo mi o to pomoct mu, a tím vlastně všem rodičům a dětem.

Jedno z největších vypětí během přípravy se sešlo s vánočními svátky. Jak jste společně Vánoce prožili – a jak moc bylo tohle téma přítomné u štědrovečerní večeře?

M. K.: V tu dobu k DiPSy Ondra ještě nepřičichl. Tehdy ještě nic nenaznačovalo, že by se fatálně nestíhalo. O Vánocích jsme měli verzi pro ředitele v testovacím prostředí, základní modul. Přes Vánoce Ondra řešil hlavně informační web www.prihlaskynastredni.cz. Byla tam spousta změn v textu a předělával starou grafiku do té současné. 

Proč byl web k aktuálním přihláškám ve staré grafice?

M. K.: Web se nejprve vytvořil v průběhu pěti dní s původním designem, a když ministerstvo přišlo s grafikou kampaně, kterou si nechalo udělat, tak se do ní web překlápěl. To bylo plus minus právě v období Vánoc. Postupně se web rozšiřoval o další informace a přílohy. Ministerstvo například nebylo schopné udělat formulářové PDF, takže je Ondra předělával, aby byly přílohy vyplnitelné on-line, nemusely se tisknout a pak skenovat.

Co to říká o fungování státu – že bez vás by to nebylo?

O. K.: Ono by se to asi povedlo, ale bylo by to určitě dražší a pro tátu bylo mnohem jednodušší komunikovat se mnou. Dopoledne mi řekl, že potřebuje něco opravit, a já mu to odpoledne poslal. Nemusel to řešit s firmou nebo někým jiným.

Proč systém pro Česko vůbec musel vznikat na Slovensku?

M. K.: V Česku jsme nesehnali kvalitní programátory, na které bychom měli dobré reference a kteří by byli ochotni pracovat na dohodu. V Česku jsme měli tipy na ty, kteří chtěli pracovat na živnostenský list, to jsme bohužel nemohli a nedokázal jsem je přesvědčit, aby podepsali dohody. 

Proč bylo nutné české programátory přemlouvat?

M. K.: Neměl jsem jinou možnost. Buď mohu zaměstnat lidi na hlavní pracovní poměr, to je jeden balík peněz od ministerstva financí – a ten mám vyčerpaný. Druhý balík od ministerstva je na dohody o provedení práce a činnosti. Tam jsem nějaké peníze měl. Třetí balík na služby a investice, kde jsem nějaké peníze měl, ale zákon o veřejných zakázkách mi nedovolí podepsat žádnou smlouvu mimo soutěž. Musel bych vypsat veřejnou zakázku, což byl nesmysl, protože jednu jsem už rušil, jelikož jsme ji nestíhali.

Čím si vysvětlujete, že v Česku jste nikoho nakonec nenašel, a na Slovensku ano?

M. K.: Nejde o to, že by v Česku nikdo takový neexistoval, ale že máte omezené kontakty, přes které jste schopen dostat se k lidem, kterým věříte, že splní, co slíbí. Sešlo se to tak, že lidé na Slovensku měli v potřebném čase volné kapacity.

A jak se seběhlo, že i vy jste jel na Slovensko vytvářet mobilní verzi systému?

O. K.: Táta mi v pátek v podvečer napsal, že v sobotu ráno tam pojede, že programátoři nestíhají. Zeptal se mě, jestli nechci jet s ním. Tak jsem říkal, že jo. Prý se uvidí, jestli pro mě nebudou mít práci, kterou bych zvládl. Když jsme přijeli, tak mě hlavní programátor zaúkoloval zobrazením na mobilu. To je primitivní.

M. K.: Byla to věc, která se dala udělat bez znalosti projektu. Vzalo se něco, co existuje, a upravilo se to podle standardních pravidel, která platí v celém IT.

Jak jste věděl, co máte dělat?

O. K.: Já dělal jenom úpravy webu, a to se opravdu dělá na všech stejně. Hodně mě to baví a věděl jsem, že tím pomáhám spoustě lidí – ať už programátorům, kteří díky tomu mohli dělat důležitější práci, nebo rodičům.

M. K.: Od šéfa vývoje dostal školení o třech větách, sednul k tomu, večer se to naučil, druhý den v osm ráno si sednul k notebooku a v osm večer za mnou přišel se slovy, že má hotovo.

A kontroloval někdo, co děláte?

O. K.: Seděl jsem vedle nich, takže mou práci viděli.

M. K.: Když se potřeboval na něco zeptat, tak se ptal. Když to dokončil, šéf vývoje si vzal výsledek, prošel to s ním během hodiny, řekl pár připomínek, co by bylo potřeba ještě doladit, a zhodnotil to jako dobrou práci. Tím to bylo uzavřené.

Co si z té zkušenosti odnášíte, že by státní správa potřebovala?

M. K.: Tento projekt ukazuje, že by bylo potřeba změnit možnosti zadávání zakázek. Já nejsem ten, kdo bude říkat, že je špatný zákon o zadávání veřejných zakázek a má se měnit. Z mého pohledu tak špatný není. Problémem jsou mechanismy, které umožňují neúspěšným firmám v podstatě na mnoho měsíců zastavit zadávací řízení. To je nešťastné. Rozumím tomu, že musí existovat opravné mechanismy, pokud některý zadavatel udělá něco špatně. Ale na druhou stranu to umožňuje komukoli zablokovat jakýkoli projekt minimálně na půl roku. I když zadavatel udělá všechno dobře. Tady je na zvážení, jestli se nenajde možnost a způsob, jak s tím něco udělat.

A co vás jako ředitele státní organizace zatěžuje nejvíc?

M. K.: Nejvíc blokační jsou nesmyslná pravidla rozpočtu. Mám peníze, které nesmím použít, jak bych potřeboval. Je nereálné během kalendářního roku zařídit, že by se přelily z kupičky na kupičku. Pokud se bavíme o platech, tak je úplné sci-fi, že bychom dostali peníze do platů. Nikoho nezajímá, že jsem ušetřil 50 milionů, které jsem nezaplatil firmám, ale nedají mi ani milion do platů, abych mohl odměnit lidi, kteří tady dělají práci, kterou tady odváděly firmy za 50 milionů. To je totální selhání, které znemožňuje, aby státní organizace mohla fungovat efektivně.

Říkal jste to někomu, třeba ministerstvu školství?

M. K.: To jsou pravidla ministerstva financí a ti se s nikým nebaví.

Takže jste to zkoušel?

M. K.: Pokud přijdete na ministerstvo financí s požadavkem, že chcete víc peněz do platů, máte stoprocentní jistotu, že nepochodíte. S takovou otázkou tam ani nemá smysl chodit.

Co by se dalo dělat, aby to fungovalo lépe?

M. K.: Ideální by bylo, abychom měli pro organizaci rozpočet, s nímž bychom mohli nakládat pružněji.

A to by nemohl udělat ministr školství, pokud se s vámi ministr financí nebude bavit?

M. K.: Není to v pravomoci ministerstva školství, protože ministerstvo financí kupičkuje, kolik peněz a na co můžeme použít. Že máme 39 milionů na platy a 27 milionů na dohody, určuje ministerstvo financí. A to nám minulý rok nedovolilo mezi těmito dvěma kupičkami převést peníze – i když nám v jedné chyběly a ve druhé přebývaly. Nechtěl jsem peníze navíc. Chtěl jsem si je v rozpočtu přesunout, ale ministerstvo financí řeklo, že máme platy dost velké. Že průměrný plat 39 500 korun je až dost. To platí pro všechny státní organizace, není to jen věc Cermatu. A právě proto to ministerstvo financí nechce měnit.  

Donedávna úředník na ministerstvu školství Jakub Drbohlav Respektu řekl: „Když potřebujete vymyslet něco nového, bát se chyby je strašný mor. Pak platí, že kdo nic nevymyslí, nic nezkazí. A bohužel kultura na ministerstvu je taková, že všichni jsou zároveň naučeni hledat chyby.“ Souhlasíte s tím?

M. K.: To je spíš obecné pravidlo ve státní správě, které říká, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, je pochválen. A kdo je pochválen, je povýšen. Takhle přemýšlí většina úředníků ve státní správě a na všech ministerstvech.

Ministerstvo školství nařídilo kontrolu v souvislosti s tím, že váš syn dostal zaplaceno za práci. Neberete to jako podraz?

M. K.: Jako podraz to nevnímám, ale přišlo to v nejnešťastnější dobu, protože nám odešla ekonomka, která má všechny dokumenty k dispozici a měla by poskytovat kontrole součinnost. To je komplikace pro ostatní kolegy, kteří ji musí nahradit, a sebere jim to mnohonásobně více času, než by to zabralo jí. Na druhou stranu rozumím tomu, proč ministr audit poslal. Novináři udělali v médiích to, co udělali, a on se k tomu musel nějak postavit. A má v podstatě dvě možnosti. Buď zadá audit, nebo řekne, že mi věří. V okamžiku, kdy řekne, že mi věří, novináři ho sežerou. Udělal tedy jedinou logickou věc.

Jak jste se dozvěděl, že se o vás píše v médiích?

O. K.: Jen jsem otevřel sociální sítě a tam to bylo. Poprvé se o mně už psalo, když se spustila aplikace TAU, kdy se novináři dozvěděli, že jsem to programoval já. Tohle ještě takové haló nebylo. To nastalo až potom, co se nepodařilo spustit systém první den a novináři zjistili, že jsem na něm a na jiných věcech pracoval. Takže táta byl ten špatný kvůli zpoždění – a že zaměstnal syna, z toho mohli udělat další senzaci.

A jak jste to tedy prožíval?

O. K.: Nic hrozného, už když jsem pro tátu začal pracovat, tak jsem věděl, že to může přijít a že to asi přijde, takže jsem s tím tak nějak počítal. Neměl jsem ale konkrétní představu, co se může napsat.

M. K.: Připravil jsem ho, že o nás vyjde článek, protože jsem byl konfrontovaný Deníkem N. Ondra byl dopředu informovaný, že se něco bude dít.

Co vaši vrstevníci, psali vám nebo jste o tom mluvili ve škole?

O. K.: Ve škole o tom vědí, ale šlo spíše o vtípky. Vědí, kolik jsem toho odpracoval.

Systém se ještě bude dodělávat. Co je třeba udělat a dokdy?

M. K.: DiPSy musí z pátku na sobotu (rozhovor vznikal ve středu 28. února – pozn. red.) rozřadit uchazeče na školy, kde budou konat jednotné přijímací zkoušky. Potom budou ředitelé přes systém posílat pozvánky, pak až v květnu bude systém uchazeče rozřazovat na školy podle výsledků. To jsou tři milníky. Jinak průběžně budeme ladit věci, na kterých se ukázalo z praxe, že by měly fungovat jinak nebo lépe.

Budete pomáhat i nadále?

O. K.: Když bude potřeba. Ale myslím, že už nic nebude v takové časové tísni, abych to musel dělat já.

Budete taky jednou pracovat pro stát?

O. K.: Těžko říct.