Zákon padajícího stromu

Měl by majitel lesa platit odškodné, pokud turistu nešťastnou náhodou poraní větev padající ze stromu? Jestli se vám to zdá jako trošku divná otázka, vězte, že i české právo má v odpovědi přinejmenším nejasno.

České mínění se asi snadno většinově shodne, že krajinu užíváme na vlastní riziko. V lese rostou stromy. Stromy někdy padají. Pokud jdu do lesa, může na mě spadnout strom. Skoro určitě se to nestane. Pokud ano, je to strašné neštěstí. Ale snad není důvod ho vyčítat majiteli lesa. Zkrátka stávají se tragické náhody, které nemají žádného viníka.

Ani legislativně to zdánlivě není složitý rébus. Zákon o ochraně přírody a krajiny výslovně říká, že majitel není vinen „působením přírodních sil“. Lesní zákon mu prakticky přitakává. Jenže občanský zákoník je přinejlepším mlhavý. Soudy proto v minulosti několikrát rozhodly, že se vlastník má starat, aby návštěvníky minimálně na lesních cestách chránil před škodami. Proto mezi lesníky panuje nemalá nervozita z možných žalob. Mají také strach nechávat k dožití mohutné stárnoucí stromy, které jsou důležité pro ptáky či vzácný hmyz, ale také se více rozpadají.

Možná je načase, aby zákonodárci tuto nejasnost s konečnou platností vyřešili. Kromě zdravého rozumu je k tomu ještě jeden, principiální důvod. Česká tradice nahlíží na lesní pozemky jinak než na privátní pole či zahradu. Stovky let je zdejší les sdíleným místem, kde se setkávala starobylá práva a privilegia různých uživatelů. Chodilo se do něj těžit dřevo, pást dobytek a krmit prasata, hrabat listí na podestýlku, vyrábět smůlu, potaš nebo dřevěné uhlí. Současné vlastnictví půdy, jak vznikalo paralelně s moderním pěstováním stromů, na tuto tradici navazovalo. Proto bylo ve středoevropské kultuře od počátku chápáno hlavně coby výhradní právo ke dřevu a jeho produkci, které současně uznává zvyk volného přístupu a činnosti, jež komerční výnosy nenarušují: výlety a sportování, sběr klestí, hub, malin nebo borůvek.