Letem temným světem

Petra Dvořáková po léta vydávala oceňované knihy pro mládež a publicistiku. Románem Dědina naskočila před pěti roky na vlnu čtivých příběhů ze současného života kolem nás, založených na dějovém spádu a jednoduše načrtnutých postavách, jež míří na přední příčky žebříčků bestsellerů. Jejím dalším knihám (Vrány, Chirurg) roste nejspíš náklad a určitě hodnocení na Databázi knih, ale mezi kandidáty prestižních cen už rozhodně nemíří. Což potvrzuje i novela Zahrada.

Když se do ní začtete, jako byste se ocitli ve vlaku. Děj se rozjíždí pomalu, ale střídání stavů idyly anebo pekla na zemi, v nichž se vypravěč ocitá, se postupně zrychluje. Druhá polovina tyto zvraty chrlí tempem úderů na pražce rychlíku řítícího se Polabím, aniž bychom si stačili cokoli prohlédnout a promyslet. Z příběhu tak jako z vlaku nejde vystoupit: vše je založeno na vibrujícím dějovém spádu, takže odložit knihu někde v polovině na další den se nedá. Příběh tedy zhltneme a pak z něj vystoupíme. Ale kdyby se nás někdo zeptal, jaká byla cesta, nebudeme mít o čem mluvit.

Postavy jsou zploštěny do extrémů: buď se k vypravěči lísají, nebo jej zaplavují pohrdáním a nenávistí. Prostory jsou popsány stylem slohových cvičení. A nevydatný je i sám vypravěč, který ukřičeným koridorem reakcí prochází. Sice se potí, cítí úzkost, a nakonec leze na žebřík spáchat sebevraždu, ale jeho vnitřní svět je nám nabídnut jako pár letmých čítankových obrázků. A přitom nejde o málo. Není sice patrné, proč se nám svěřuje, ale jde o příběh osudových rozhodnutí. V úprku dějové linie sledujeme, jak odchází z místa kněze a vrací se do domu se zahradou, kde jej vychovali prarodiče. Návrat evokuje vzpomínky, takže rychle poznáme jeho dětství a mládí. Nový život spjatý s půdou, manuální prací a sousedskými vztahy však zničehonic naruší zjištění, že má neovladatelné pedofilní sklony, jež z něj udělají postrach okolí. Všechna složitá rozhodnutí – cesta ke kněžství, zběhnutí i reakce na objevenou náklonnost – jsou ovšem líčena se stejnou intenzitou, jako by se rozhodoval, zda zasadí česnek, či cibuli. Prostě to tak přišlo.

Má-li příběh vhlédnout do temné a složité otázky pedofilie, nesmí být vystaven na banálních klišé. Pedofilem je kněz a stal se jím proto, že mu byla upřena rodičovská péče; a pedofila se děsí všichni, až na toho jediného, který ví své. Dobrá literatura nám vždy říkala, že svět je jiný a složitější, než jsme si mysleli. Čtivá literatura nám říká, že svět je přesně takový, jak si myslíme. Autor se podívá, jak věci vidí „naši lidi“, a z těchto jednoduchých pohledů a dojmů utká příběh, který zhltneme s napětím, jak jen to dopadne. Literárnímu populismu se u nás dnes daří možná ještě lépe než tomu politickému.