Protože mu to prý udělá dobře, žena a dcera pana Vodičky se s panem Vodičkou jednoho jarního sobotního dopoledne vypraví do bukového lesa u Příbrami. Scéna, jako když se rodina staví v domově důchodců za babičkou a vyveze ji na procházku. V roli rodiny žena Magdalena a dcera Michaela, v roli babičky pan Vodička. Opálená Magdalena v pruhovaném triku dovádí s podvraťákem Joštem a občas přiběhne a starostlivě se zeptá pana Vodičky: Ale je tady hezky, ne? Skutečně hezky, mátožně přikyvuje pan Vodička, jako by se na svět díval ze skleněné rakve.
Pan Vodička je spisovatel. Tedy byl. Dvacet let psal povídky, pohádky, romány a divadelní hry. Spisovatelem přestal být včera v osm hodin večer.
Může za to nová novela. Ano, ten text, o kterém ještě nedávno pan Vodička prohlašoval, že „je na úrovni Hemingwaye“. „Já na to mám,“ důstojně na Magdalenu krčil čelo literáta a rychle ji pakoval z pokoje, aby mohl v klidu psát. Novelu dokončil, pak se nějakou dobu věnoval jiné práci, a když po měsíci soubor otevřel, odehrála se scéna jako z pohádky: místo dukátů se mu z truhlice do dlaně vysypala jenom troška uschlých škvorů. Pointa příběhu byla naprosto ubohá a pan Vodička přestal být spisovatelem. Co se zbytkem života?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
