Tak to prostě je

Protože mu to prý udělá dobře, žena a dcera pana Vodičky se s panem Vodičkou jednoho jarního sobotního dopoledne vypraví do bukového lesa u Příbrami. Scéna, jako když se rodina staví v domově důchodců za babičkou a vyveze ji na procházku. V roli rodiny žena Magdalena a dcera Michaela, v roli babičky pan Vodička. Opálená Magdalena v pruhovaném triku dovádí s podvraťákem Joštem a občas přiběhne a starostlivě se zeptá pana Vodičky: Ale je tady hezky, ne? Skutečně hezky, mátožně přikyvuje pan Vodička, jako by se na svět díval ze skleněné rakve.

Pan Vodička je spisovatel. Tedy byl. Dvacet let psal povídky, pohádky, romány a divadelní hry. Spisovatelem přestal být včera v osm hodin večer.

Může za to nová novela. Ano, ten text, o kterém ještě nedávno pan Vodička prohlašoval, že „je na úrovni Hemingwaye“. „Já na to mám,“ důstojně na Magdalenu krčil čelo literáta a rychle ji pakoval z pokoje, aby mohl v klidu psát. Novelu dokončil, pak se nějakou dobu věnoval jiné práci, a když po měsíci soubor otevřel, odehrála se scéna jako z pohádky: místo dukátů se mu z truhlice do dlaně vysypala jenom troška uschlých škvorů. Pointa příběhu byla naprosto ubohá a pan Vodička přestal být spisovatelem. Co se zbytkem života?

Problém nebyl jenom v tom, že by pointa byla špatná – ostatně, podobných point pan Vodička této novele napsal už pět, a když ho zklamaly, vždy se dal zase do práce. Hlavní potíž spočívala v tom, že pan Vodička včera večer pochopil, že dobrou pointu jeho hlava už prostě není schopná vymyslet. Vždyť za poslední rok nedokončil jedinou povídku a ani sloupek. Pan Vodička seděl u stolu, držel se za hlavu jako obvykle plnou kofeinu a nikotinu (každý den v pracovně ve stresu vypil kolem osmi šálků kávy a vykouřil krabičku cigaret) a cítil se strašně unavený a přetažený. Pochopil, že je čas přiznat si pravdu. Už na to jednoduše nemá. Tak to prostě je.