Pomoc obětem sexuálních trestných činů nefunguje

Ten případ se advokátce Petře Carvanové dostal na stůl v roce 2021 a ve finále díky němu zjistila o českém systému spravedlnosti mnohem víc, než si na startu uměla představit. Šlo o lokální, ale šokující kauzu z Příbramska. Nezletilý žák základní školy v roce 2019 znásilnil svou tehdy čtrnáctiletou spolužačku. V pauze před odpolední výukou ji zavřel na školním záchodě a donutil k pohlavnímu styku. Dívka do té doby neměla žádnou sexuální zkušenost. Rozjelo se trestní stíhání a letos došlo k prvnímu soudnímu jednání.

Matka dnes osmnáctileté dívky se pokoušela vyhledat pro dceru terapeutickou pomoc. Dívka se totiž začala vážně sebepoškozovat a na dotazy, proč to dělá, odpovídala, že ji fyzická bolest bolí méně než ta psychická. Trpí střídavě úzkostmi a výbuchy vzteku, nemůže spát a „školní zkušenost“ se jí neustále vrací zpátky. Její spolužák totiž pochází ze stejné vesnice, navíc má běžné české křestní jméno. Ve chvíli, kdy toto jméno kdekoli zazní, doslova zmrzne a není schopná pohybu.

Rodina narazila na vlastní limit – matka je samoživitelka, otec už před časem zemřel a ona dnes sama vychovává tři děti. Když zjistila, že v okolí by za soukromou terapii musela platit mezi 1500–2000 Kč na hodinu a že dostat se do služeb odborníka skrz pojišťovnu by trvalo nesnesitelně dlouho, obrátila se na svou advokátku o radu. Ta ji propojila s neziskovou organizací proFem, která se specializuje na práci s lidmi s podobným osudem. Každý týden tak dojíždí s dcerou do Prahy, kde platí 300 korun za hodinu terapie. I tohle je ale pro rodinný rozpočet příliš. Navíc jde o pomoc na omezenou dobu – neziskové organizace mají často pravidlo, podle kterého se takto mohou věnovat každému klientovi pouze rok. 

Matka v této situaci využila pomoc, kterou už přes deset let obětem (především psychicky či fyzicky bolestivých trestných činů) nabízí český právní systém. Dcera by podle zákona měla mít nárok minimálně na proplacení nákladů na terapii. Ministerstvo spravedlnosti však už od konce letošního ledna, kdy žádost na resort Petra Carvanová za dívku podala, mlčí. „Ani po urgencích se nic neděje. Systém pomoci nefunguje,“ shrnuje svou zkušenost advokátka Carvanová. Nejde o první případ, se kterým se na ministerstvo obrátila a nevyšlo to. Každý rok podá desítky žádostí a odpověď je téměř vždy stejná – nemůžeme vám pomoci.

 Je to divné především proto, že mechanismy pro tuto formu pomoci, které Česko před nějakou dobou posunuly směrem k empatičtějšímu a lidštějšímu přístupu k jedincům ve zranitelné životní situaci, už existují zmíněných deset let. Reálná praxe zdejšího byrokratického aparátu je ale rozstřelila na kousky. Jak je to možné? 

Proti smyslu zákona

Nestává se to často, ale přesně před deseti lety bylo Česko pro okolní státy příkladem dobré praxe. Země tehdy jako jedna z prvních v Evropě zareagovala na unijní legislativu, která po národních vládách požadovala, aby zlepšily postavení tzv. obětí a jejich práv v trestním řízení. Šlo především o případy týkající se dětí, dále sexuálně motivovaných trestných činů nebo těch, kterým bylo trestným činem ublíženo na zdraví. Konkrétně jde o to, že zdejší politici v roce 2013 schválili zákon o obětech trestných činů. Ten zavedl hned několik novinek – oběti se nemusely potkat s pachatelem během soudního líčení, pokud nechtěly, a byly uzákoněny například pravidelné finanční příspěvky neziskovým či dalším podpůrným organizacím věnujícím se práci s oběťmi v těžké životní situaci. 

Zákon také zavedl právo na peněžitou pomoc. Jde o jednorázovou částku, která se určuje podle způsobené újmy a vyplácí se v paušálně stanovených částkách 10 až 50 tisíc nebo je možné o ni požádat individuálně – například na základě faktur za služby psychologa. Ministerstvem udělená peněžní částka zaplatí oběti psychoterapii, fyzioterapii nebo jiné odborné služby. „Je to v zásadě sociální dávka na překlenutí těžké životní situace,“ říká Klára Kalibová z neziskové organizace In Iustitia zaměřující se na práci s oběťmi především, pokud jde o genderově nebo rasisticky motivované násilí. I proto se součástí zákona stalo před zavedením do praxe oslavované pravidlo, že na peněžitou pomoc má oběť nárok i v případě, kdy ještě nepadl pravomocný odsuzující rozsudek. „Takže i když nebyl ještě jasný pachatel, který oběti příkoří způsobil, oběť mohla zažádat o pomoc. Alespoň v teorii,“ vysvětluje Kalibová původní záměr.

Petra Carvanová i další advokáti namítají, že právě tohle je problém: teorie v praxi nefunguje. „Za deset let existence zákona se mi podařilo jen jednou uspět se žádostí před tím, než byl vynesený pravomocný rozsudek. A to šlo o velmi extrémní příklad klientky, kterou pět let se dvěma dětmi držel na chalupě bývalý přítel, týral ji a znásilňoval,“ popisuje Carvanová. „Ani já jsem před vynesením rozsudku s žádostí zatím neuspěl,“ dodává advokát Daniel Bartoň, který se stejně jako Carvanová specializuje právě na zvlášť zranitelné oběti, jako jsou děti či oběti sexuálně motivované trestné činnosti. „A ve chvíli, kdy je pachatel uznán soudem vinným, sice peněžitou pomoc často dostaneme, ale trvá to mnohonásobně delší dobu než v zákoně vepsané tři měsíce,“ vysvětluje Bartoň. 

Jak často ministerstvo spravedlnosti ve skutečnosti vyhovuje žádostem o tuto rychlou pomoc před rozsudkem, nejde z úředních statistik zjistit. Z údajů, které poskytuje tiskový mluvčí resortu Vladimír Řepka, vyplývá jen to, že každoročně si o peněžitou pomoc zažádá něco mezi 250–350 obětí, úspěšných je maximálně polovina. Ministerstvo už ale nemonitoruje, jestli byla částka poskytnuta před pravomocným skončením řízení, nebo až po něm. Podle odhadů advokátů jde v naprosté většině právě o vyplacení pomoci až po pravomocném rozsudku, což je problém: stane se tak dávno poté, kdy oběť pomoc akutně potřebovala.

Tyto alarmující odhady potvrzuje úřad veřejného ochránce práv, který letos v listopadu zveřejnil rozsáhlé šetření přístupu resortu k obětem. Podle zprávy jde postup ministerstva přesně proti principu, s nímž byla peněžitá pomoc obětem zavedena. „Funkci akutní pomoci oběti v tuto chvíli neplní tato pravidla vůbec,“ shrnuje právník z úřadu ombudsmana Martin Hurych s tím, že soudní řízení v trestních věcech může trvat několik let a do té doby se oběti žádné pomoci nedostane. Jak je možné, že dobře myšlený model pomoci obětem v praxi takto zásadně drhne? Ministerstvo spravedlnosti podle zmíněné zprávy ombudsmana i názorů advokátů špatně vykládá nastavená pravidla. Zákon o obětech totiž mluví o tom, že před rozsudkem se peněžitá pomoc oběti vyplatí, pokud „nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin“. Podle Hurycha z úřadu ombudsmana však nemá jít o to, že úředníci musejí mít v rukou odsuzující rozsudek. 

„Z případů, které jsme analyzovali, vyplývá, že stačí nějaké procesní pochybení nebo i jen trochu relevantní obhajoba, a peněžitá pomoc se nepřiznává,“ říká Martin Hurych s tím, že ministerstvo tak často vyčkává do pravomocného rozsudku nebo třeba doznání pachatele, které ale většinou nepřijde. Takový výklad jde proti smyslu zákona o obětech. „Jistotu nemáme vykládat jako v běžném trestním řízení, že nikoho nepošlete do vězení, pokud nemáte stoprocentní důkazy. V případě jednorázové pomoci má jít o zvýhodnění postavení oběti. Bez ohledu na výsledek soudu často potřebuje akutně odbornou pomoc,“ dodává Hurych.  

Ale ani po pravomocném rozsudku nemusí být vyhráno. Například žádost zmíněného advokáta Bartoně, kterou podal v roce 2019, se týkala znásilnění desetileté dívky. V kauze padl v témže roce rozsudek za zločin znásilnění vycházející mimo jiné ze znaleckých posudků. Znalci uvedli, že stav poškozené lze hodnotit jako trvalé a závažné ublížení na zdraví, na kterém se sexuální zneužití podílelo podstatnou měrou. Na peněžitou pomoc přesto podle ministerstva neměla oběť nárok. „Prý nebylo jasné, že dívce byla způsobena újma na zdraví tak, jak ji chápe zákon o obětech,“ říká advokát s dovětkem, že se pokouší situaci změnit: ministerstvo za zmíněný přístup v únoru 2021 zažaloval. Správní soudy žalobě letos vyhověly a věc vrátily ministerstvu spravedlnosti k napravení procesních pochybení.

V praxi klade ministerský výklad na oběti a jejich advokáty zjevně poměrně extrémní nároky. Například v případě žádosti o prostředky na terapii ministerstvo vyžaduje znalecké posudky prokazující negativní dopad trestného činu na psychiku oběti. Na posudky se ale běžně čeká kvůli nedostatku psychiatrů a psychologů mnoho měsíců (průměr je nyní kolem devíti měsíců). Pohyb komplikuje i přílišná formálnost celého procesu. Před zavedením zákona o obětech se vše dělo intuitivně: stačilo lékařské vyjádření s bodovým hodnocením vytrpěné psychické a fyzické bolesti, které se přikládalo k žádosti o pomoc. Ačkoli nový zákon v mnoha věcech pomohl, právě v této oblasti změna postavení obětí zkomplikovala. Místo neformálního přístupu se posuzování přehouplo do režimu správního řízení. To zjednodušeně znamená, že dokazování je složitější a řízení zdlouhavější.

Ve lhůtě tří měsíců, což je zákonný limit pro verdikt úředníků, vyřídí ministerstvo jen třetinu případů. Podle šetření ombudsmana v ostatních případech trvá nejčastěji od šesti do osmnácti měsíců, než se úřad vůbec vyjádří. Nevyřídit žádost v termínu je sice nezákonné, ale obrana proti tomu spočívá v další aktivitě advokátů. Petra Carvanová se v úvodu naznačeném případě chystá podat správní žalobu poté, co ministerstvo třikrát urgovala a psala i samotnému ministrovi. Klára Kalibová z organizace In Iustitia už vyhrála několikrát v soudním sporu proti ministerstvu – ať už v otázce nedodržení lhůty nebo v nepřiznání peněžité pomoci. Ministerstvo navzdory tomuto vývoji dodnes trvá na výkladu, kvůli kterému se peníze dostanou jen k nejextrémnějším případům.

Není to priorita

Prověřit detailně výše kritizovaný alarmující přístup státu k obětem trestných činů oficiální cestou je poměrně komplikované. V oficiálním stanovisku ministerstva se píše, že fakt, že poskytování peněžité pomoci velmi často nefunguje, považuje úřad za „nesprávnou“ informaci. „Omlouvám se, ale nebudu se k tomu pro média vyjadřovat,“ říká na dotaz Respektu šéf odboru odškodňování resortu spravedlnosti Jakub Severa, pod kterého zmíněná agenda spadá. Až mimo záznam úředníci z ministerstva zmiňují kombinaci faktorů, která nevyhnutelně vede k formalizovanému – a nefunkčnímu – posuzování. Zaprvé peníze na peněžitou pomoc obětem se podle zákona čerpají přímo ze státního rozpočtu. Nikoli z poslanci zmiňovaného „fondu“ na pomoc obětem, o kterém se při schvalování zákona mluvilo a který mělo mít pod sebou rovnou ministerstvo.  

Původní koncept dával logiku. Resort spravedlnosti pravidelně dostává peníze z tzv. odklonů v trestním řízení – to jsou způsoby, jak urovnat spor jinak než vydáním odsuzujícího rozsudku (obvykle je potřeba doznání obviněného a jeho souhlas s finanční kompenzací). Soudy tyto peníze posílají na zvláštní účet ministerstva spravedlnosti, to je pak přeposílá rovnou do státního rozpočtu. „Mělo to být cosi jako způsob pachatele, jak svůj čin odčinit tak, že poskytne peníze obecně na pomoc obětem. Ve skutečnosti ale peníze slouží k navýšení státního rozpočtu. Stát tedy pomáhá sobě. A nikoli obětem,“ říká Kalibová z In Iustitia. Potvrzují to i čísla: na peněžitou pomoc vyplatilo ministerstvo za minulý rok 21 milionů (v předchozích letech vždy maximálně kolem 14 milionů), z odklonů se však vybírá několikanásobně více. Minulý rok šlo konkrétně o 79 milionů korun. 

Úředníci v souvislosti s tím dále zmiňují obavu, že peníze dostane někdo, v jehož případě následně nedojde k odsouzení pachatele. Oslovení úředníci ministerstva si vzpomínají maximálně na jeden či dva podobné případy za posledních deset let. Tíhu odpovědnosti zde tedy drží spíše zmíněné neziskové organizace, které mohou peněžitou či odbornou pomoc alespoň částečně suplovat namísto státu. „Ve chvíli, kdy jdou oběti pro pomoc za neziskovými organizacemi, jsou ve hře většinou soukromé finanční prostředky. Toto jsou ale veřejné peníze. A s nimi se musí nakládat velmi opatrně,“ komentuje praxi pod podmínkou anonymity jeden z ministerských úředníků.  

Veřejným tajemstvím je fakt, že péče o oběti tradičně nemá na ministerstvu spravedlnosti potřebnou prioritu. Agendu mají na starosti v rámci celé republiky tři referenti, kteří ještě před dvěma lety zároveň spravovali další záležitosti (třeba odškodňování za nezákonné trestní stíhání nebo pobyt ve vězení). Navíc je jasné, že v situaci, kdy resort vede člen ODS, jehož straničtí kolegové se otevřeně staví proti ratifikaci Istanbulské úmluvy bojující proti násilí na ženách a mužích, nikdo na podstatné změny aktivně netlačí.  

Přitom zmíněné šetření ombudsmana mluví v tomto směru hned o několika možnostech. Tou nejdůležitější je zjednodušení zmíněného dokazování. Místo čekání na rozsudek o vině by na to, aby úředníci z ministerstva schválili peněžitou pomoc oběti, mohl stačit již moment, kdy byla podána obžaloba. „To by odstranilo úřednické dilema, kde nastavit hranici oné přísnosti při posuzování, a především obavu, že dají peníze někomu, v jehož případě to neskončí odsuzujícím rozsudkem,“ dodává zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm. 

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) prý již zprávu úřadu veřejného ochránce práv četl, ale žádné konkrétní změny se v jeho resortu zatím nechystají. Podle Blažka není problém v neochotě úředníků přiznávat peněžitou pomoc. „Nastavení, že není dobré rozhazovat veřejné peníze, je správné. Souhlasím ale s tím, že řízení je dlouhé. O změně se na úrovni koalice zatím jen bavíme,“ shrnuje svůj pohled na situaci ministr. Jeho lidé prý teď řeší, jak oběti lépe informovat o tom, že možnost peněžité pomoci v českém systému existuje a jak o ni žádat. Jedním ze závěrů ombudsmanova šetření totiž je, že o peněžitou pomoc žádá jen malé procento obětí. Nicméně o zřízení původně zamýšleného ministerského fondu na pomoc obětem a na peněžitou pomoc se nyní neuvažuje. „Na ministerstvu financí převažuje názor, že by tyto peníze měly být pod nimi. U nás by ty peníze často ležely zbytečně,“ říká Blažek. 

Jednu jemnou změnu slibuje alespoň jeho politický náměstek Karel Dvořák (STAN). Od Nového roku prý bude zřízen nový odbor trestní politiky, pod který má nově spadat právě vyřizování žádostí o peněžitou pomoc. Sekce má navíc fungovat jako koordinační platforma péče o oběti. „To, že agenda někam přejde, nemusí znamenat, že se i zlepší,“ namítá z praxe Klára Kalibová. Teď je každopádně nutné čekat: to, zda se pro oběti i pro advokáty či neziskovky něco změní, se dozvíme během nejbližších měsíců.