Jak se mění pohádky

Věta „tak to je pohádka“ znamená možná skoro největší pochvalu. Stačí ale jemně změnit tón hlasu a stejná slova s sebou nesou všeobecně srozumitelné a naštvané znectění. Češi v tom nejsou sami. Ve většině evropských jazyků zní „nevyprávěj mi tu žádné pohádky“ stejně zlověstně. Pohádka je zcela jistě něco velmi krásného – a zároveň je to něco, co za moc nestojí.

Náš vztah k ní je bohatší, než si myslíme, ale v těchto dnech všechno přebíjejí vánoční pohádkové tradice a rodinné maratony před obrazovkou. Včetně sporů o novou televizní pohádku, zda byla dobrá (možná) a zda se vyrovnala zavedeným klasikám (to jistě ne). Pod tímto obrazem leží mnohem zajímavější svět, ve kterém jde o několik velkých historických nedorozumění, ale možná taky o ty nejpodstatnější věci lidského života.

Petr Janeček má k pohádkám velmi blízko. Přední český etnolog se zabývá hlavně fámami a městským folklorem, mluvíme spolu na začátku prosince a možná i pomalu se snášející adventní atmosféra způsobuje, že si odborné cupování iluzí o pohádkových vyprávěních, předávaných generacemi po staletí, pobaveně užívá.

Všichni lidé na světě si vyprávějí pohádky, ale zjevně jen Evropané je berou vážně. „A opravdu vážně je bereme jen my etnologové a kolegové psychoanalytici,“ říká Janeček se smíchem. Na tom, že tu vznikají stále nové a nové propracované televizní adaptace příběhů o princích, pokladech a pekle a že různě vzácná vydání dvě stě let starých knih se v rodinách předávají jako cenné dědictví a nepostradatelná pomůcka pro výchovu dalších generací, má podíl politika, historie – a kus dobové nevzdělanosti.

Hle, moudrost

Každý dnešní rodič, který se rozhodne experimentovat a chce svým dětem zprostředkovat zkušenosti a moudrost afrických či asijských kultur, zažije po koupi knihy tamních pohádek podobné zklamání. Je opravdu těžké se jimi prokousat. Evropské mysli se zdají hloupé, nudné a často bez pointy. Stejně nedokonalé příběhy si běžní venkovští Evropané vyprávěli ještě na přelomu 18. a 19. století, kdy kolem nich zuřily napoleonské války. Naštěstí pro pozdější generace se v té době skupina hlavně středoevropských vzdělanců rozhodla, že v těchto povídačkách a vyprávěnkách se skrývá něco velmi cenného. Nejznámější z nich jsou dva bratři z německé vzdělanecké rodiny Grimmů, ale zdaleka to nebyli jen oni. V sázce bylo hodně: budování evropských národů právě nabíralo obrátky a fantaskní, strašidelné, napínavé i dojemné příběhy byly zdrojem nezkaleného a autentického odkazu starobylé moudrosti, na kterém bylo možné stavět novou národní pospolitost.

Dnešní znalci jsou si jistí, že to byl omyl. Pravým smyslem pohádek byla zábava a krácení času. Petr Janeček přirovnává jejich tehdejší večerní vyprávění k dnešnímu Netflixu na gauči po únavném pracovním dni. V době před dvěma sty lety, kdy vzdělaní muži a ženy s jejich sbíráním začali, už to byl žánr na ústupu a začal mizet. Lidé se stěhovali z venkova do měst, která nabízela lepší zábavu než domácí vyprávěnky, případně drsná práce ve vznikajících továrnách nenechávala na večerní rozpravy žádný čas ani energii. Bylo v nich mnohem víc sexu a násilí, než dnes tušíme, protože to jsou věci, které lidi bavily tehdy a baví je i dnes. Romantičtí sběratelé tehdy udělali věc, která je z pohledu jiných kontinentů nepochopitelná – usoudili, že příběhy, které si ve skutečnosti vyprávěli mezi sebou dospělí, jsou primárně dětskou záležitostí.

Samotní sběratelé pocházeli z městských vrstev, které už si pohádky nevyprávěly. Jejich rodiny – a poprvé v dějinách jich bylo dost – byly dost blahobytné na to, aby svým dětem nabídly něco, čemu říkáme „dětství“, tedy exkluzivní čas bez velkých povinností a s pořádnou porcí péče. Její součástí byly i vychovatelky a guvernantky, které se svými svěřenci musely nějak trávit čas a mimo jiné ho zabíjely vyprávěním některých příběhů a báchorek, které znaly ze svých chudších domovů. Představa, že pohádky jsou tu pro děti, byla na světě.

Kulturolog Jan Lukavec říká, že tehdy začal proces upravování pohádek do přijatelnější podoby, který dodnes neskončil. „To není vždycky špatně. Princezna se zlatou hvězdou původně neprchá před Kazisvětem, ale vlastním otcem, který si ji chce vzít. To není nic, čeho bychom litovali, že zmizelo,“ říká. Jak se měnila představa Evropanů o ukázkové pohádce, se dá zábavně sledovat, když si čteme původní verze pohádek od francouzského spisovatele Charlese Perraulta, který na konci 17. století jako první začal přepsané lidové pohádky vydávat. Je to někdy opravdu násilné a přisprostlé čtení. Na jeho průkopnictví navázali Grimmové o sto let později a pohádka podle nich už vypadá jinak. Už ji poznáváme. Odpovídá měšťanskému vkusu a představě srozumitelně a chytlavě postaveného příběhu. Jsou sice ve svých motivech a množství uřezaných „hnátů“ trochu hrubší, než je dnešní standard, ale zmizely nejhorší obscénnosti, a především oba bratři svým stylem určili, jak Evropané pohádky svým dětem vyprávějí a předávají.

Když si Češi říkají, že jejich lidové pohádky patří k nejkrásnějším na kontinentu, není to tentokrát prázdné národní chvástání. Tuzemský kánon vznikl o generaci později, než pracovali bratři Grimmové. Naštěstí pro Čechy ho vytvořili dva literáti evropské úrovně, Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Zčásti převyprávěli grimmovské příběhy, zčásti své vlastní etnologické objevy, a jejich vidění světa je znát i v příbězích, které píší autoři a scenáristé dnes. Temná vyprávění, kde v pozadí klape osud a vůbec není jisté, jestli to celé dobře dopadne, a případně i dobrý konec bude hrdiny dost bolet, jsou Erbenovo dědictví. Směšné televizní čerty a popletené hrdiny tu zanechala Němcová, kterou mnohem víc bavily přízemní a humorné pohádky a která se taky nezdráhala do svých verzí vsadit mnohem víc emancipovaných a odvážných hrdinek, než by napadlo její mužské kolegy.

„Takže ruku na srdce, to, čemu říkáme pohádky, je vlastně anomálie a chyba v matrixu,“ říká etnolog Janeček. „Starost o to, že mizí nebo už nejsou, co bývaly, je pochopitelná. Ale nemá smysl přeceňovat jejich zavedené verze,“ dodává. Jsou podle něj produktem své doby, dali jsme jim nějaký smysl a význam, ale není to nic, bez čeho by se evropská kultura neobešla. Pokud by za nějaký čas vymizely a ze všech Sněhurek, Karkulek a krkavců se staly jen zaprášené muzejní kusy,