Dospívání v době klimatických změn

Ve zdejším kontextu má Lydia Millet (1968) s románem Tehdy jsme žili v letní zemi premiéru. Výrazně známá však není ani doma v USA. Jako rozvedená matka se dvěma dětmi žije poblíž arizonského Tucsonu, mimo centra literárního provozu, a na propagaci nemá čas: vystudovaná environmentalistka je editorkou v neziskové organizaci Centrum pro biodiverzitu. Nicméně má už na kontě řadu románů, svazků pro děti i nominace na prestižní ceny za to, jak bez zbytečného poučování píše o planetárních změnách. Je vědecky exaktní i humanistická, vyznačuje se stylistickou různorodostí – a ač to může znít podivně, její knihy jsou přes svou tíživost i zábavné.

Román, který je klimatickou fikcí a zároveň příběhem dospívání, začíná jako idyla. Několik privilegovaných rodičů tráví prázdniny se svými potomky v ohromném letním sídle na východním pobřeží. Zabaví jim tablety i mobily, ale děti si na „analogové vězení“ rychle zvyknou. Hrají si, vyrážejí na výlety a jako dobrodružství vnímají i hurikán. Jenže s počasím se zvrtne celý svět. Vzdělaní, liberální (v knize symbolicky bezejmenní) rodiče klimatické změny nepopírají, ale de facto si je nedovedou představit. Na bouři se sice připraví, protože jsou ukáznění, jakmile však vypukne katastrofa včetně hroutících se burz naplno, propadnou zoufalství, alkoholu a sexu.

Autorka je zásadně neobviňuje. Říká, že změny musejí přijít shora v podobě politiky. Plán záchrany a soběstačnosti však každopádně začnou uskutečňovat jejich synové a dcery, podle nichž jsou rodiče jen „bytosti na odpis“, které nechaly „všechno posrat“. Naštvaní a na sebe odkázaní puberťáci mohou připomínat chlapce z Goldingova Pána much, ale na rozdíl od nich se chovají vzorně. Ústy vypravěčky, dospívající Evie, která hovoří v první osobě plurálu nejen za skupinku výrostků, ale možná za celou generaci, autorka líčí, jak při putování za záchranou zažívají krizi, která bude s největší pravděpodobností jejich dlouhodobou realitou. Hlavním tématem však není sám boj o přežití, byť se tu najde i silo se zásobami na horší časy.

Anglický název románu zní Children’s Bible a biblické ozvěny rezonují celou knihou; počínaje tím, že tucet dětí lze vidět jako dvanáct učedníků. Titulní ilustrovanou dětskou bibli navíc fascinovaně čte Eviin mladší bratr Jack. Zatímco sestra pod vlivem událostí rychle dospěla, Jack si uchovává nevinnost. Vidí sice ve „své knize“ čím dál víc paralel s tím, co prožívá, ale protože je světsky vychovaný, vnímá vše jen coby kouzelné příběhy, mluvící zvířata a šifry, jež si interpretuje po svém (Boha tu srovnává s přírodou a Ježíše s vědou). Lydia Millet neslibuje žádnou „zázračnou“ záchranu, ale připomíná, že každý biblický příběh o konci může být i příběhem o začátku. A že má cenu hledat smysl, i když se svět rozpadá.X