Dobře odtajněný muž

Pavlu Salákovi je dvaasedmdesát a po devětadvaceti letech se rozhodl vypravit do Prahy. Žije v pohraničí a naposledy byl v hlavním městě na návštěvě botanické výstavy. Léta se živil jako hajný a lesák, na přelomu století ho vyhodili z práce, kvůli exekucím pak i z bytu, chvíli žil jako bezdomovec, než se vyplatil z pokut a dostal sociální byt. Když v klášterním kostele svatého Antonína Paduánského v Sokolově pořádal v desátých letech výstavy Josef Vomáčka, nechal je Saláka hlídat a vymýšlel přitom, jestli by třeba nějakou prezentaci neudělal i tomuhle milovníkovi přírody, vesmíru a vůbec všeho.

Nakonec to nevyšlo a Salák si musel dalších pár let počkat. Než se o něm dozvěděl Aleš Palán, obdivovatel lidí žijících na okraji společnosti. Několikrát ho navštívil, prošli spolu skříně naplněné vším, čím se v životě zabýval, a pak mu Salák ukázal poklad. Od dětství se mu hlavou honila představa světa, ve kterém by vedle sebe přátelsky žilo dvanáct zemí v idylickém Soustátí. Země si pojmenoval Lužice, Slovensko, Ostrov nebo Karlovy Vary a na papíry temperou a barevnou tuší maloval, jak by mohly vypadat. Jsou to nádherně propracované futuristické obrazy s koncertními sály, památníky dávných neštěstí nebo Univerzitou národů Severu v hlavním městě Bělině. Některé výjevy jsou tak složité, že nad nimi Salák strávil po večerech dva roky práce.

Tohle všechno namaloval hlavně v sedmdesátých letech. Pak přestal, protože se začal věnovat borovici blatce – málem vyhynulému jehličnanu, jehož poslední oázy rostly v okolí Sokolova. Hledal jejich semena a postupně z nich vypěstoval tři generace nových rostlin. Vracel je zpátky do přírody, až mu z toho vznikla celá enkláva, dnes částečně prohlášená za rezervaci. Taky borovice si maloval a k semenáčkům si zaznamenával tvar rostlinek i kořenového systému. Přesnost má v krvi, už od roku 1986 si zároveň každodenně zapisuje svá pozorování počasí. „I přes celkově chladný charakter tohoto března bylo zřejmé, že se přirozené procesy v životě rostlin nedají zastavit, nanejvýš pouze zpomalit,“ stojí v jednom z téměř básnických záznamů.

Své malby Pavel Salák nikdy veřejně neukazoval. Premiéru má až teď v galerii Art brut Praha, v níž mu Aleš Palán domluvil výstavu s kurátorem Jaromírem Typltem. Autor obrazů minulou středu dorazil na vernisáž, kupodivu se v nové roli zpovídaného umělce cítil dobře, dokonce zástupu příchozích zahrál na oblíbenou flétnu dvě písničky od Spirituál kvintetu. Výstava se jmenuje Země, odkud přicházím a během její vernisáže měla křest i Palánova knížka, do níž soustředil osm rozhovorů s „dobře utajenými malíři“, mezi něž Salák patří. Kniha se ostatně jmenuje po něm: Muž, který sází borovici blatku.