Neznámý Schwarzenberg

V sobotu v poledne se v katedrále svatého Víta konal pohřeb Karla Schwarzenberga. Poté v pražské Lucerně od odpoledne probíhá akce Karel žije dál. Připomeňte si při této příležitosti následující text z archivu Respektu, který je kompletně dostupný všem předplatitelkám a předplatitelům.  

V obývacím pokoji podkrovního bytu v centru Vídně sedí v křesle šedovlasý muž, na jehož tvář střešním oknem dopadá měkké listopadové slunce. Interiér bytu prozrazuje, že jeho majitel má rád výtvarné umění – stěny jsou pokryté moderními malbami, grafikami a různými estetickými objekty. John Sailer je známý jako galerista provozující výstavní síň Ulysses sídlící o několik pater níže, je ale také člověkem, kterého český politik a šlechtic Karel Schwarzenberg označoval za jednoho ze svých nejbližších rakouských přátel. Oba muži se seznámili ještě jako mladíci ve Vídni během studií práv, ihned si padli do oka a od té doby spolu po celý život udržovali kontakt. „Vždycky když přijel do Vídně, poslal pro mě šoféra, který mě odvezl do Schwarzenberského paláce a tam jsme si u oběda povídali,“ popisuje Sailer tradici trvající několik desítek let. V posledních týdnech se však vzájemný kontakt kvůli Schwarzenbergovým zdravotním problémům omezil jen na krátké telefonáty. A další osobní setkání, které si plánovali, už neproběhne, protože život českého knížete se definitivně uzavřel 12. listopadu na lůžku ve vídeňské nemocnici. „Měl jsem ho rád a chybí mi,“ říká galerista.

Sailer je jedním z mála dosud žijících lidí, kteří Schwarzenberga poznali, ještě když nebyl známou osobností, a poté byl celoživotním svědkem jeho života. Dokáže tedy popsat, jak se vlastně zrodil politik, který ovlivnil nejdříve Rakousko a poté i rodné Česko? Podle Sailera se Schwarzenberg už od mládí vyznačoval dvěma vlastnostmi, které ho k jeho dráze předurčily. První byl hluboce zakořeněný pocit, že patří k rodině, jejímž posláním je sloužit, tou druhou pak otevřenost a zájem o jiné světy, než byl ten jeho. Obojí doplňovala životní zkušenost člověka, který musel v deseti letech kvůli nastupující komunistické totalitě opustit rodné Československo a emigrovat do Rakouska. „Rád říkal, že když se politika začne zajímat o vás, tak se musíte i vy začít zajímat o ni,“ říká Sailer.

Korunní princ

Když se potkali, Kary, jak Sailer svého přítele označuje, ovšem ještě nebyl vlastníkem rozsáhlého paláce v centru města, ale mladým příslušníkem zchudlého českého rodu. Orličtí Schwarzenbergové, k nimž Karel patřil, v Československu bývali bohatou dynastií vlastnící velká lesní hospodářství a několik hradů a zámků, po únorovém převratu v roce 1948 jim ale stát veškerý majetek zkonfiskoval a do Rakouska tak přišli prakticky bez prostředků. Díky finanční podpoře od bohatších rakouských příbuzných nebyli vyloženě chudí, jejich život byl ale oproti tomu českému velmi skromný – bydleli v městském bytě, nosili oblečení z druhé ruky a Karlovi rodiče si museli najít práci (otec byl knihovníkem, matka sháněla zakázky pro firmu vyrábějící hliníkové střechy).

Navzdory skromným poměrům ale panoval ve vídeňském bytě u Schwarzenbergů bohatý společenský život, který organizovala matka Antonie. „Chodili k nim na večeři a oběd důležití lidé. Karel byl vychováván, aby se z něj ve společnosti stal někdo uznávaný,“ říká Sailer. Od otce, který byl historikem, zároveň získal hluboké znalosti o slavné minulosti svých předků, mezi kterými byl ministerský předseda někdejší rakouské monarchie nebo významný vojevůdce, jenž pomohl porazit Napoleonovu armádu v rozhodující bitvě u Lipska. „Díky znalostem získaným od otce si uvědomoval, že být Schwarzenbergem znamená odpovědnost a službu,“ říká Sailer.

U mladého šlechtice se ale už během studií projevovala i ona druhá zmíněná vlastnost, která ho od ostatních příslušníků aristokracie odlišovala. Rád se setkával s lidmi, kteří pocházeli ze zcela jiných životních poměrů než on a měli odlišné názory. Mezi ty patřil i Sailer, který pocházel z rodiny sociálních demokratů, zatímco Schwarzenbergovi se přátelili spíše s členy konzervativní lidové strany. Mladý Schwarzenberg se tak během salonů pořádaných matkou setkával s velvyslanci či vysokými státními úředníky, zároveň se Sailerem a dalšími přáteli obrážel vídeňské bary a kavárny, kam chodili levicově zaměření umělci, novináři a studenti.

Mladý konzervativní šlechtic v obnošeném, ale prvotřídním oblečení po urozených bratrancích se svými vybranými způsoby i zvláštním nosovým přízvukem v bohémských podnicích působil jako exotický zjev, svou otevřeností si ale své okolí získával. „Poprvé jsem ho potkal v kavárně Hawelka, když mi bylo sedmnáct let,“ vzpomíná Oscar Bronner, který se mnohem později stal známým novinářem a založil mimo jiné rakouský deník Der Standard, jehož je dodnes vydavatelem. „Snažil jsem se ho zesměšnit pomocí těch nejhloupějších narážek na jeho urozený původ, které si jen dokážete představit. On se ale nad každou mojí otázkou zamyslel, vždy na ni slušně odpověděl a po patnácti minutách jsem si uvědomil, že to ne on, ale já vypadám jako hlupák,“ dodává. Schwarzenbergova otevřenost a schopnost spojovat různé lidi a světy byla podle novináře jeho největší devízou. „Nevím, zda jste četl nekrology v rakouském tisku, ale Schwarzenberga v něm chválí jak levicoví, tak pravicoví autoři,“ říká Oscar Bronner.

Novinářem se ve svém bohémském období chtěl stát i Schwarzenberg, osud tomu ale chtěl jinak. V listopadu 1958, v jedenadvaceti letech, se dozvěděl zprávu, která převrátila jeho život. Jeho strýc Jindřich, který byl hlavou starší, tzv. krumlovsko-hlubocké rodové větve disponující v Rakousku a Německu obrovským majetkem včetně Schwarzenberského paláce v centru Vídně, si Karla vybral za svého dědice. Důvod byl ryze pragmatický: Dynastická pravidla rodu umožňovala, aby se jeho hlavou stal pouze mužský potomek, což mělo zabránit dělení majetku, Jindřich ale syna neměl, a tak se rozhodl adoptovat nejstaršího synovce. Pro mladého Karla to znamenalo, že musel na přání strýce přerušit studium práv, Vídeň vyměnit za studium lesnictví na jihu Rakouska a v Bavorsku a smířit se s tím, že jako korunní princ vlivné dynastie nebude novinářem, ale správcem obřího majetku s velkou odpovědností. Na druhou stranu významně stoupla jeho společenská prestiž. „Byl hlavou rodu Schwarzenbergů, už se nemusel snažit někým stát,“ říká Sailer.