Neexistuje mnoho lidí, kteří by znali důkladně ty tisíce stran materiálů obsažených ve vyšetřovacím spisu kauzy otrávené řeky Bečvy. Kromě soudkyně a státního zástupce to bude obžalovaná strana a její obhájce, možná někdo další z lidí, kteří případ dlouhodobě sledují. Ale jsem to také já. Nadto znám důkazy, které chtěla obhajoba předložit, ale soudkyně je nepřipustila.
Jestliže česká justice spoléhá na skutečnost, že soudci jsou – v souladu s tzv. zásadou volného hodnocení důkazů – vybavení natolik logickým uvažováním a pečlivostí, aby byli schopni posoudit jakýkoli případ i bez odborné znalosti věci, necítím se být v tomto případu nijak diskvalifikovaná. Navíc mám vzdělání v environmentálních záležitostech.
Proto když soudkyně vsetínského soudu nejprve vynesla osvobozující rozsudek nad ředitelem obžalované firmy Energoaqua, měla jsem pocit, že v této ostře sledované a silně zpolitizované kauze věci konečně zapadly do sebe. Že empirie konečně zvítězila nad emocemi. Jenomže když pak soudkyně ve zdůvodňování rozsudku pokračovala s tím, že Energoaqua nese za otravu vinu, není ale možné prokázat jak přesně, pročež firma není trestně odpovědná, málem se mi zavařil mozek.
Už skoro tři roky vysvětlují mezinárodně renomovaní profesoři s pomocí exaktních měřicích metod, že zkrátka nedává smysl, aby toxická látka unikla do řeky z Energoaquy, tři a půl kilometru v ní tekla, aniž by jediné rybce zkřivila ploutev, a následně rozpoutala peklo, jež působilo na čtyřiceti kilometrech toku a zanechalo za sebou přinejmenším osmdesát tisíc mrtvých ryb. Tři roky takto naznačují, že zdroj se musí nacházet jinde – mnohem blíže místu, kde tenkrát začaly ryby hromadně hynout.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
