Válka (nejen) s Hamásem

Letos v létě jsem strávila několik dní v Izraeli. Lidé, s nimiž jsem tam hovořila, se obávali o budoucnost země. V tu chvíli se ještě nebáli terorismu, Gazy nebo Hamásu. Měli strach z něčeho jiného: ze vzniku nedemokratického Izraele, de facto autokracie. V lednu představil premiér Benjamin Netanjahu spolu se svým ministrem spravedlnosti balík soudních „reforem“, které by, pokud jsou vnímány jako celek, umožnily koaliční vládě proměnit izraelské soudní instituce tak, aby to pro ni bylo výhodné.

Motivy ministrů byly nejrůznější. Netanjahu čelí soudnímu sporu kvůli korupci a doufal tedy, že neskončí ve vězení. Někteří jeho koaliční partneři chtěli, aby soudy přestaly mařit jejich snahy budovat nové izraelské osady na Západním břehu, jiní doufali v udržení výjimek z vojenské služby pro členy svých ortodoxních náboženských komunit. A všichni měli zájem udržet se za každou cenu u moci, bez překážek, jež by jim mohly klást do cesty nezávislé soudy.

Obyvatelé Izraele na protest zorganizovali rozsáhlé hnutí schopné pořádat dlouhé protestní pochody a masivní víkendové demonstrace, jež se ve velkých i menších městech po celé zemi konaly vždy každou sobotu večer. Jejich intenzita na rozdíl od podobných protestů v jiných zemích časem nepolevovala. Naopak, díky podpoře technologických firem, jež tvoří nejdynamičtější odvětví izraelské ekonomiky, i díky dobře organizovaným týmům z akademického prostředí a z řad armádních rezervistů protesty trvaly mnoho měsíců. Některé navrhované změny se jim skutečně podařilo zastavit. Chtěla jsem úspěch protestního hnutí pochopit, a proto jsem se scházela s manažery technologických společností, s armádními rezervisty, se studenty a také se slavnou jadernou fyzičkou. Ti všichni se na organizování demonstrací podíleli.