Není možná

Bianca Bellová poslední roky publikuje pilně: Mona (2019), Tyhle fragmenty (2021), Ostrov (2022), nyní nastal Transfer. První z titulů námětově souzněl s autorčinou dosud nejúspěšnější knihou, antiutopickým románem Jezero (2016), umělecky však zůstal v jejím stínu. Předloňský soubor představil Bellovou coby schopnou povídkářku – texty vykazovaly hutnost a ostrost, které její kvalitativně nevyrovnaná tvorba mnohdy postrádá. V loňském Ostrově spisovatelka odlétla do exotických a vypravěčsky opulentních krajin a kritika výlet přivítala většinou příznivě.

Aktuální Transfer tvoří čtyři nedlouhá vyprávění, která spojuje to, že jejich protagonisté se v jeden čas vyskytnou v odletové čekárně nejmenovaného letiště v nejmenovaném městě. Letmo se kontaktují nebo je z jejich zmínek jasné, že hovoří o jednom z lidí, kteří se vyskytují v jiné části knihy. Takový jemný biliár. Úřednice středního věku Linda se vrací k rodině do Bruselu po pohřbu své matky. Sociální antropolog Michael se spolu s Helgou, svou milenkou a děkankou fakulty, kde působí, vrací z kongresu. Anglista David zmeškal spoj po nepovedeném výletu po stopách Jacka Kerouaka. Lindina někdejší spolužačka Silva naopak cestuje s tanečním souborem z Bruselu a prohodí spolu pár vět.

Ve všech vybudí specifický prostor vzpomínky a bilanční rozpoložení. Zatímco pro první „větu“, pro Lindu, zvolila Bellová pozorovatelskou er-formu, zbylé části kvarteta tvoří monology v ich-formě. Účel různosti není zřejmý, ale ani podstatný. Zato účelovost, s níž jsou postavy vedeny, je zcela patrná a v některých partiích tak násilná, že text nabývá až nesnesitelnosti. Bellová ve snaze poodhalit ledví figur a sdělit, z čeho v životě sociálně či emocionálně vyšly, ztrácí cit pro míru a přifukuje. Lindě zruší let a vyfasuje voucher do hotelu; v taxíku jede s mužem, jemuž let rovněž zrušili. V lobby se k němu přivine a vypoví mu o sobě vše, co považuje za určující. „…bylo to v ní zarostlé jako třetihorní pavouk v jantaru,“ praví se v této melodramatické hrudce, a „jestli to nevypoví teď, už o tom nikdy mluvit nedokáže“.

Máme tu tedy citově konečně rozlousknutou ženu a machistu Michaela, který s blazeovaností, ironií i jistým odporem pozoruje ženy včetně své „woke děkanky“, s níž čeká nechtěné dítě. Máme tu Davida, jehož Bellová nechá v dětství a mládí prohnat mnoha protivenstvími, ale ve vězení propadne knihám, dodělá si maturitu, pak absolvuje i anglistiku. A máme tu Silvu, jež ve dvaadvaceti citově podlehla pětašedesátiletému umělci, jenž „míval tradičně dlouho očekávané výstavy v Tate Modern v Londýně i v newyorské MoMA“. Mezi ingrediencemi se dále nalézají tranzice, zlovolný syn příslušníka SNB, polyamorie či úchylný chlap s roztomilým pejskem. Možná i tímhle chce být text „up to date“, ale možná chce jen provokovat a dráždit. Těžko jednoznačně říct, prostě výskyt. Transfer je v autorčině biografii velmi sezonní položka.