Mít se kam vracet

Chtěla bych napsat, že mě ráno probudily paprsky bruselského sluníčka, ale vstala jsem do prachobyčejného šera, které tady máme už v půl osmé ráno. Je to přesně týden od mého již druhého stěhování do Bruselu, tentokrát na stáž Blue Book. V pondělí jsem tak stejně jako dalších zhruba 900 evropských kolegů a kolegyň začala na pět měsíců pracovat pro evropskou instituci – v mém případě pro Evropskou službu pro vnější činnost (EEAS), která vykonává společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a udržuje diplomatické vztahy EU. Moje role je skrytá za spoustou zkratek, které blízkým vysvětluji: EEAS, CFSP i PSC. Časem to snad vybrousím k přesné a srozumitelné dokonalosti.

Den začínám zvolna ranní jógou, abych si protáhla záda, která o sobě už po prvním týdnu „úředničení“ dávají vědět. Snídám během virtuálního spojení s kamarádkou z Paříže, se kterou sdílím zážitky z prvního týdne, a probíráme naše předchozí zkušenosti s bruselskou bublinou. Češi v Bruselu i jinde v zahraničí tíhnou k sobě, na rozdíl od jiných národností nás je venku stále poskrovnu. Byť jsme v rámci EU devátý nejlidnatější stát, jsem neustále obklopena především Italy, Španěly, Němci a Francouzi. I proto jdu ještě dopoledne na kávu s fajn Češkou pracující pro Evropskou komisi. Společnou národnost si člověk v zahraničí tak nějak víc uvědomuje.

Diskutujeme o dravé soutěživosti pracovního trhu v Bruselu, která žene mladé profesionály do nevýhodných dočasných pracovních smluv i (ne)možnosti návratu zpět do Česka. Porovnáváme zkušenosti z evropské a české státní správy a já se nemůžu ubránit pocitu, že fungování státní správy se trochu podobá demokracii, která je podle známého Churchillova citátu sice nedokonalá, ale nic lepšího jsme zatím nevymysleli. Ačkoli jsou občas evropské instituce dávány za vzor (a v mnohém určitě mohou být české státní správě inspirací), i zde člověk po pár prvních dnech pozoruje projevy rezortismu, nedostatečné flexibility i nesmyslného rozdělování agend apod. Přestože je potřeba hlavně systémová změna, vidím potenciál i ve snaze měnit věci individuálně zvenku, jako se o to snaží platforma Byro přes Festival kreativní byrokracie nebo mentoring pro české úřednictvo, který teď pomáhám rozjíždět. Časem snad i naše politická reprezentace pochopí, že místo nadávání a snižování počtu státních úředníků je potřeba státní správu reformovat k větší otevřenosti a flexibilitě, abychom se nejen z toho Bruselu měli kam vracet. K tomu by pro začátek mohlo pomoci třeba zrušení nostrifikací, které lidem s tituly ze zahraničních univerzit zpekelňují život.

Od státní správy moje myšlenky proudí k procházce po oblasti Matonge a návštěvě úplně prázdného kostela svatého Bonifáce, jehož hlavní ozdobou jsou barevné vitráže. Proti českému baroku působí velmi stroze, ale pro mě má chladná gotika zkombinovaná s vitrážemi svoje kouzlo a připomíná mi můj letní svatební den v chrámu sv. Barbory. Proplétám se bruselskými ulicemi plnými chodců i cyklistů a rychle se stavuji v obrovském knihkupectví Filigranes, abych zkontrolovala jejich nabídku anglické literatury. Procházení zakončuji posezením v oblíbené kavárně My Little Cup, ostrůvku pozitivní deviace na bruselské kavárenské scéně, kde si člověk může dopřát kávu připomínající produkty lepších pražských kaváren. Pracuji tu na svých projektech a pak mě už čeká jen nudná životní administrativa, jako jsou večeře, sprcha a nakonec  pár stránek románu Zuzanin dech.