Argumenty úzkosti

Žánr publicistického románu už se ustálil v domácí literatuře jako způsob, jak zachytit fenomén dezinformací či kulturních válek. Druhá kniha novináře Michala Kašpárka Fosilie však není pouhým příspěvkem k pěně dní, odlišuje se hutným stylem a empatií k lidem z různých názorových táborů.

Otec šíří apokalyptické vize o muslimy obsazené Evropě e-mailem, dcera se poutá k rypadlům, aby upozornila na klimatickou krizi. Hlavní hrdina Vladimír to nemá jednoduché, přitom by si klid a vděk podle svého mínění zasloužil. Programovat začal už na střední, více než jeho macho otec vydělával vzápětí a dnes může vzít dceru kamkoli na světě klidně třikrát za rok. Potíž je v tom, že ani jeden z nich jeho úspěch nedoceňuje, peníze mu vyčítají, přestože jim umožňují pohodlný život.

Vzájemné neporozumění a ideologické propasti zející v současné společnosti i mezi blízkými vystihuje Kašpárek přesně, jako novinář má argumenty všech skupin dobře odposlouchané i promyšlené. Ale kromě ironie a humoru, což se u takto charakterizovaných postav nabízí, jde dál. Za každým sebešílenějším názorem Vladimíra seniora hledá důvody, které jej k vyhrocenému stanovisku vedly, a nepřestává jej brát vážně. Nesklouzává ke karikatuře, jak se autorům publicistické prózy často stává, naopak ukazuje nenásilně cestu, jak s lidmi s opačnými názory vyjít (nikoli se shodnout). Zvlášť pokud jsou to naši příbuzní.

Ve svém vidění světa jsou si paradoxně bližší děda s vnučkou: oba vidí budoucnost černě, i když každý jinak. Vladimír senior dokonce chápe, proč Julie nechce mít děti, ale kdykoli v rozhovoru zabrousí hlouběji, zase se navzájem vzdálí. Přesto se pomalu učí mluvit o úzkostech, které v nich svět vyvolává, aniž by se vzájemně přesvědčovali o své pravdě, a jejich vztah se rozvíjí. Naopak Vladimír junior se během pandemie rozhodne najít si jiné, chápavější příbuzné a sestavování rodokmenu se mu stane obsesí.  Pro tržního liberála, který je se stavem světa v zásadě spokojený, má autor nejméně porozumění: v jeho podání je to sebestředný stárnoucí muž, který nepochopil, že ustrnul v mrtvém světonázoru. Ale ani jej nepopisuje černobíle, i coby „mentální zkamenělině“ mu přiznává aspoň hlubokou lásku k dceři. Čtenář se ovšem nemusí v tomto mezigeneračním souboji přiklonit k jedné straně. Pravdu mají – a zároveň jsou trochu směšní – nakonec tak trochu všichni tři.