Album týdne

Katarzia je unikátní písničkářka: pokaždé je jiná. S každou deskou se mění, přitom má však její diskografie srozumitelnou a pevnou kontinuitu. Nečekanou proměnu stejně jako logické pokračování představuje i novinka Šťastné dieťa, na níž se po elektronickém období a spolupráci s postklubovými producenty jako Oliver Torr nebo Jonatán Pastirčák vrací ke kapelní sestavě a akustickým nástrojům. Album vznikalo s producentským vkladem Petra Ostrouchova a přináší sound, který v mnohém ladí s rukopisem jeho vydavatelství Animal Music, kde vycházejí desky s jazzovými východisky přesahující k jiným žánrům a domov tu mají třeba písničkářky Lenka Dusilová nebo Dorota Bárová.

Na jedné straně by se tak dalo říci, že se Katarzia na převážně melancholickém albu přimyká k osvědčené písničkářské tradici a delikátnímu muzikantství. Ale nebyla by to ona, aby na to nešla trochu jinak. Atmosférická cituplná hudební složka, kterou skládala na starém pianinu, totiž jen podtrhuje, že co se týče textů a také pěveckého projevu, Katarzia natočila svou nejněžnější a nejempatičtější desku. Projevuje na ní pochopení a sympatie s mladými, stárnoucími, zmatenými, nejistými i naštvanými.

Pokud jde o zachycení ženské zkušenosti příslušnice generace mileniálů, nemá Katarzia už od vydání debutu Generácia Y (2013) v českém a slovenském prostoru srovnání. Její texty se vždy odehrávaly v dialogu s protějšky, blízkými a málokdo projevoval takovou citlivost vůči dynamikám vztahů a genderovým rolím jako ona. Šťastné dieťa v tomto ohledu není výjimkou, ovšem přináší jednu radikální změnu. Dialog tentokrát Katarzii poprvé neslouží k vymezení se, ale k přijetí.