Bratři zkoušejí do kolbiště ideologií vrátit lidský rozměr

No, co by. Uděláme z nich zloděje, kteří spolupracují za úplatu s Američany,“ pronese suše velitel operace k československým soudruhům, kteří právě zjistili, že se tři členové komunisty stíhané skupiny prostříleli v říjnu 1953 skrze mnohonásobnou ozbrojenou přesilu východoněmecké policie a armády do Západního Berlína. Věta zazní ke konci filmu Bratři, který právě vstoupil do tuzemských kin a Česko ho obligátně jako historickou látku poslalo na Oscara (kam ale spíše nepatří). Režisér Tomáš Mašín a scenárista Marek Epstein se vracejí do padesátých let k notoricky známému a v novodobých československých dějinách notně polarizujícímu příběhu Josefa a Ctirada Mašínových.

Je všeobecně znám, tak jen ve zkratce: synové legionáře a nacisty popraveného odbojáře Josefa Mašína se po komunistickém převratu chopili zbraní a začali loupežemi a sabotážemi bojovat proti režimu, který podle nich vedl justičními vraždami, konfiskací majetku nebo střelbou na hranicích občanskou válku proti nemalé části československého obyvatelstva včetně jejich rodiny a přátel. Mašínovi podle svých slov plánovali a očekávali protikomunistické povstání i konflikt mezi demokratickým světem a sovětským blokem. To se nestalo, a tak se v roce 1951 pustili do odboje po svém. Zabili dva české policisty a jednoho pokladníka a na útěku na Západ tři příslušníky východoněmeckých ozbrojených sil. Na Západě vstoupili do americké armády a do Česka už se nevrátili.

Věta v úvodu naráží na praxi komunistické propagandy. Šířeji ale odkazuje k tématu vyprávění. Příběhu Mašínů se zmocňovala střídavě komunistická moc, která z nich dělala vrahy, zloděje a třídní nepřátele, i porevoluční obhájci, kteří je viděli jako jednoznačné hrdiny. Jak o Mašínech vyprávět, je klíčová otázka, kterou si musí zodpovědět každý, kdo se do tématu pustí. Tomáš Mašín našel – možná zjednodušující – odpověď v cestě do jejich hlav přes povedený žánrový hybrid mezi rodinným dramatem, akčním thrillerem a tělesným hororem. Snažil se ukázat, co prožívali mladí kluci, kteří byli nepochybně v něčem extrémní a jejichž mentální nastavení šlo proti představě o české „holubičí povaze“.

Na rozdíl od řady jiných dobových filmů z komunistické totality nechávají autoři politiku víceméně stranou. Stejně jako debatu, jestli byli Mašíni vrazi, či hrdinové, která se stala součástí místního politického folkloru, kdykoli se přiblíží oslavy 28. října a udělování prezidentských vyznamenání. Je jasné, na které straně stojí – film má posvěcení dnes jednadevadesátiletého Josefa Mašína –, a mají jednoznačně vymezené mantinely nezpochybnitelného, kdy potvrzují jednu část mašínovského mýtu. Zkoušejí ale do příběhu, jenž se stal do značné míry odosobněným historickým kolbištěm idejí a ideologií, vrátit lidský rozměr. A ženy, které v mužském dobrodružství zůstaly v pozadí.