Manuál pro budoucnost do každé doby

Dodnes si ho pamatuji a vím, co jsem dělala, když jsem ho četla. Byla jsem na začátku druhého ročníku na vysoké škole, nastěhovala jsem se do svého prvního pražského bytu a vedle matrace mi ležel Respekt, jehož obálka poutala na esej Martina M. Šimečky pojmenovaný Manuál pro budoucnost. Bylo to přesně před sedmi lety; rok předtím, než jsem poprvé vstoupila do jeho redakce. 

Někdejší šéfredaktor Respektu, respektovaný slovenský spisovatel a novinář, v něm píše o tom, co by si Václav Havel myslel o dění v roce 2016, kdy se nadobro ztratila víra, že liberální demokracie už nebude mít soupeře, a vychází přitom z jeho knih.

„Západní civilizací se v souladu s tím prohání vichr tzv. postpravdivé politiky (což je pouze eufemismus pro lež), jejíž první zjevnou obětí je někdejší výspa liberalismu a jeho víry v dějinotvornou sílu pravdy. Britská společnost například rozhodla o brexitu na základě veřejných lží a politici se k nim po referendu bez jakéhokoli studu přihlásili,“ popisuje Šimečka.

Evropa navíc žila uprostřed migrační krize a někteří politici napříč kontinentem pochopili, že strach funguje jako účinná strategie. Jeden z nich dokonce seděl v tu dobu na pražském Hradě a byl antitezí Václava Havla. „Výsledkem je pocit úzkosti z neuchopitelnosti současného děje a pocit neodvratné prohry, tak typický pro střední Evropu, ale dnes k mému překvapení hojně rozšířený už i na Západě. Je to proto, že dosud se nedostavila intelektuální svátost prozření, kdy pochopíme podstatu jevu, pro jehož popsání nemáme dost výstižných slov ani myšlenek. Jednoduše, chybí nám Havel,“ píše se dále v textu.