Josef Pánek zaujal novelou Láska v době globálních klimatických změn, za kterou v roce 2018 získal Magnesii Literu za prózu. Pod zdánlivě syrovým povrchem příběhu o setkání i míjení dvou světoběžníků se skrýval hravý, nuancovaný a znejišťující vypravěčský styl, který držel čtenáře ve střehu a pohrával si se stereotypy jak ve vnímání postav, tak ve vyprávění milostných příběhů. Nový Pánkův román Jsem jejich bůh však takové zážitky nenabízí.
Jeho hrdina přijme badatelské místo na univerzitě v norském Bergenu a až po příjezdu zjistí, že tu takřka pořád prší, v zimě je zima a dny bývají kratinké, zatímco v létě se zas jen nakrátko setmí. Prostředí spolu s povahou jej tak vrhnou do pasti, v níž přetrhá či ztratí jakýkoli kontakt s okolím: nenaučí se norsky, s nikým se nestýká a vědecká práce jej zjevně nenaplňuje. Propadá sebestředné introspekci, kdy i výlety do drsné přírody jsou mu jen nástrojem na odhalování dalších temných míst své duše a prohřešků, které napáchal. Taková variace na Srdce temnoty Josepha Conrada, situovaná do výrazně jiného prostoru i času, by asi byla zajímavá, kdyby postavu odhalovala v nečekaných souvislostech. V Pánkově románu se ale vše unaveně vleče. Vypravěč nemá od protagonisty odstup a jen servíruje stereotypní popisy úkonů, které mladý badatel vykonává, a myšlenkových pochodů, jež se mu v hlavě dějí.
Zatímco popisy každodenního ohřívání kuřecího stehna v mikrovlnce či oblékání a svlékání permanentně promočeného…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
