Kdybychom to v programu neměli my, tak se transgender lidí nezastane nikdo

Po příjezdu do Bratislavy není snadné uvěřit, že je Slovensko zemí sílícího fašismu a Putinových stoupenců. Zdejší městské divadlo je ověšené duhovými vlajkami a v ulicích centra sotva usychají nové cyklistické pruhy narýsované na asfaltu, kde donedávna kralovala auta. Jejich strůjce, liberální primátor Matúš Vallo, vybavený ziskem 60 procent hlasů v loňských komunálních volbách, kritikům za volanty s klidem vzkazuje, že každý, tedy i cyklisté, má mít možnost najít si v Bratislavě svůj prostor a že je třeba zvykat si na kompromis.

Vallo tohle říká na mítinku v jednom z hudebních klubů, kam přišel podpořit nejsilnější bratislavskou stranu Progresivní Slovensko (PS), která by se neztratila ani v nejuvolněnějších čtvrtích Berlína či Amsterdamu. Atmosféru v sále před začátkem rozehřívá decentně puštěný Bowie, veselo je ale hlavně z posledních průzkumů veřejného mínění. Progresivisti dýchají na záda vedoucímu Smeru a nezdá se nereálné, že by mohli i vyhrát. V sále plném podporovatelů se tedy nejvíc aplauduje muži usazenému na gauči na pódiu vedle primátora – předsedovi strany Michalu Šimečkovi. Ten odpoví na otázku moderátorky „proč se, proboha, vracel na Slovensko“, když vystudoval v Británii, a ubezpečuje přítomné, že „po těchto volbách nikdo nebude moct říct, že je PS pouze bratislavskou stranou“.

Všichni si pamatují 926

Progresivní Slovensko je necelé dva týdny před volbami hlavním vyzývatelem Roberta Fica a k tomu, aby uspělo, skutečně potřebuje překonat bratislavský horizont. Strana vznikla teprve před šesti lety v době, kdy měl Fico za sebou osm let ve funkci premiéra, zakládal další vládu, tentokrát s národovci, a zdál se neporazitelný. Naopak cosi jako liberální politika bylo v těžkém útlumu. Země sice stále těžila z úspěšné reformní vlády Mikuláše Dzurindy a v parlamentu seděli ekonomičtí liberálové ze strany Svoboda a solidarita (SaS), ti ovšem měli stejně jako česká ODS silně euroskeptický akcent.