Pustá konejšila

Martinu Haškovi je třiapadesát, pracuje jako učitel, geoinformatik, programátor a ve volném čase překládá z němčiny. Posledních devět let věnoval systematické práci na převodu poezie Christiana Morgensterna a respektovaného germanistu Tomáše Dimtera průběžné výsledky už v roce 2015 vedly ke konstatování, že je pro něj Hašek mezi současnými překladateli největším překvapením. „Hašek nesype obrovský počet veršů z rukávu jako jeho zkušenější kolegové,“ nicméně u textů volí „přesnější, hlubší i pronikavější řešení než Josef Hiršal“, napsal Dimter před osmi lety do A2.

Jak byla jeho slova prorocká, si nyní může každý ověřit na prvním svazku plánovaných dvou dílů Morgensternovy poezie, kterou Haškovi vydává Malvern. První část zahrnuje Morgensternovy „šibeniční“ básně, jež v padesátých letech přeložili v nezapomenutelném podání zmíněný Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Také pro Haška byl na gymnáziu jejich překlad „iniciační“, jak přiznává. Následně se mu ještě víc zaryly pod kůži díky zhudebnění kapelami Stromboli, Visací zámek nebo The Plastic People of the Universe. Pak se ale dostal k originálům a najednou se před ním „začal otevírat svět, který mi byl mnohem bližší než ten zprostředkovaný“.

Hašek cítil, že Hiršal s Grögerovou stvořili úctyhodné dílo plné novotvarů, které se nicméně vzdálilo od předlohy. Morgensternovi podle něj nešlo o klasický nonsens, o groteskně nesmyslné verše popisující fantaskní svět. Novými slovy chtěl naopak lépe popsat zkušenost, na jejíž vystižení mu nestačily existující výrazy. Touto cestou se tedy Hašek rozhodl jít v posledních letech, kdy se mohl opírat o definitivní kritické vydání Morgensternových spisů (Hiršal s Grögerovou je ještě neměli k dispozici). A výsledek je na první pohled chmurnější a drásavější.