Nová totalita: každý den na vašich obrazovkách

Už deset let se čeští demokraté dohadují, jestli je známý nepřítel demokracie Viktor Orbán pro Andreje Babiše jen kamarádem, nebo i politickým vzorem. To druhé by bylo o dost horší. Přitom až dosud se šlo utěšovat, že Babiš není Orbán a Česko nelze tak snadno potupit jako Maďarsko. Teď ale česká politika nabírá novou dynamiku a začíná to být napínavé. Šéf ANO totiž popustil uzdu své teorii o nové totalitě a v útocích proti demokratickému prostředí je prakticky nerozeznatelný od Tomia Okamury a dalších neurvalců. Značku „nová totalita“ lepí na běžný demokratický provoz tak často, že zjevně nejde o nahodilou myšlenku uprostřed jednoho proslovu na sociálních sítích, ale spíš o promyšlený koncept politického útoku vedeného vždy, když se naskytne příležitost. Smysl to přitom nedává žádný, tedy s jednou výjimkou: politikovi má taková rétorika pomoci obhájit rozbití „totalitních“ – ve skutečnosti demokratických – institucí.

Držet co nejdál

Prvními, kdo to mohou odnést, jsou veřejnoprávní televize a rozhlas. Babiš v parlamentu v rámci svého šestihodinového projevu oznámil, že právě tahle média jsou strůjci oné „totality“ a je třeba radikálně změnit jejich financování.

Tady je třeba nanejvýš zpozornět. Za normálních okolností by byla diskuse o financování legitimní. Koncesionářské poplatky jsou lepší, protože přinášejí jistotu pravidelného příjmu, s nímž se dají plánovat dlouhodobé projekty, a zbavují televizi i rozhlas bezprostřední závislosti na přízni parlamentní většiny. Ani převedení do péče státního rozpočtu by ovšem nemuselo znamenat nic až tak nebezpečného. Funguje nejen v orbánovském Maďarsku, ale také v Beneluxu nebo ve Skandinávii. Rizika přílišné politické závislosti lze omezit zákonnou valorizací státního příspěvku a posílením kontrolní rady jako garanta nezávislosti.